Politika vyrovnávání s komunistickou minulostí
Česká zkušenost

English Version

Obzvlášť by mě bavilo mapovat takové základní existenciální situace – nejen strachu z budoucnosti, strachu ze svobody, ale začíná to být strach z vlastní minulosti.
Vaclav Havel (1991)[2]

V jedné ze svých povídek píše Luis Borges o ptáku, jenž se vydal na cestu s očima upřenýma nazpět. Tato metafora se hodí pro středoevropské země, které se vydávají cestou přechodu vstříc demokratické budoucnosti, a zároveň upírají pohled zpět na svou minulost. Jakýkoli nový politický řád, který střídá diktaturu, je postaven před množství klíčových rozhodnutí týkajících se dědictví minulosti. Měla by se za minulostí udělat tlustá čára i za cenu toho, že tak bude ignorováno hledání spravedlnosti? Měl by se nový politický řád ze všeho nejdříve vypořádat s představiteli starého režimu, místo aby se pustil do úkolů zaměřených na budoucnost? Znamená zpětná (retroaktivní) spravedlnost ohrožení právního státu a politické stability? Nebo je jednoznačné skoncování s institucemi a osobami spojovanými s minulým režimem předpokladem úspěšné konsolidace demokracie? Všechny tyto polemiky o spravedlnosti přechodného období (transitional justice) byly výrazným rysem intelektuálních a politických debat ve střední a východní Evropě předcházejícího desetiletí. Taková situace však s sebou přináší závažné politické, právní a etické problémy širšího významu, s nimiž se každá země vyrovnávala po svém. Jedním z rysů „dekomunizace“ v regionu střední a východní Evropy je široké spektrum přístupů, zvolených prostředků a časových perspektiv ve srovnání jednotlivých zemí. To také přitahuje značnou pozornost i za hranicemi těchto zemí, zčásti rovněž kvůli novým mezinárodním souvislostem, k nimž patří například zkušenosti získané na základě činnosti komisí „Pravdy a usmíření“ v Jihoafrické republice na jedné straně, a Mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii na straně druhé.[3] Žádná z těchto zkušeností (v prvním případě byl kladen důraz na usmíření, ve druhém na spravedlnost) není sama o sobě bezprostředně relevantní pro dilemata, s nimiž se potýkají středo- a východoevropské země po roce 1989, nicméně obě přispěly k utváření mezinárodní atmosféry, v níž byla tato dilemata vnímána.

Existuje ovšem i druhý rozměr vyrovnávání se s komunistickou minulostí: netýká se ani tak politiky retribucí jako spíše výkladu poválečných dějin. Byl komunismus pouze nepříjemnou mezihrou v historickém vývoji regionu, nebo má jeho přes čtyřicet let trvající vláda hlubší kořeny a zanechala dalekosáhlejší dědictví? Byl komunismus těmto vzpírajícím se společnostem vlastně vnucen zvenčí a shora, nebo jejich přizpůsobivost vůči systému zanechala stopy, které je nesnadné vymazat pouze prostřednictvím exkomunikační rétoriky a soudních aktů. V pozadí debat nestojí pouze otázka zpřístupnění archivů a role tajné policie a justice, nýbrž zde vyvstávají zároveň otázky pro historiky: jak (re)interpretovat dějiny 20. století ve střední Evropě?[4] Přepracovávání předkomunistické minulosti má své vlastní pasti. A dále, jak se vyrovnat s komunistickou minulostí v historiografii jako takové?

Česká zkušenost je zajímavá z obou těchto hledisek a může posloužit jako příklad dvojího paradoxu: Zaprvé, nikde v postsovětské východní a střední Evropě nezašla dekomunizace (ať již po právní či rétorické stránce) tak daleko jako v Československu (později v České republice); zároveň však jde o jedinou zemi regionu, na jejíž politické scéně figuruje nepřebudovaná komunistická strana, která se narozdíl od svých protějšků v sousedních zemích ani neobtěžovala změnit svůj název a hrdě se hlásí k „výdobytkům“ předlistopadové minulosti, přičemž se těší poměrně stálé podpoře části obyvatelstva. Zadruhé nikde v regionu nebyla historiografie podrobena tak důkladným čistkám během dvou desetiletí, která předcházela pádu režimu;[5] jde ovšem rovněž o zemi, která se až donedávna velmi bedlivě vyhýbala širší diskusi o specifickém místě komunismu v současných českých dějinách a politice. Oba problémy, které spolu evidentně souvisejí, jsou na tomto místě předmětem stručné analýzy.

Politika dekomunizace

Během přechodu k demokracii ve střední Evropě byly společnosti při konfrontaci s dědictvím komunistické diktatury brzy postaveny před problém, jak naložit s viníky represí a porušování lidských práv z doby před rokem 1989, a do jaké míry a v jaké formě odškodnit jejich oběti. V Československu bylo podle odhadů v uvedeném období z politických důvodů vězněno na čtvrt milionu lidí, přičemž dvě stě čtyřicet osob bylo odsouzeno k trestu smrti.[6] Od roku 1990 přijaly československé (od roku 1993 české) nejvyšší orgány soubor dalekosáhlých politických opatření, počínaje rehabilitacemi obětí, s nimiž se započalo v roce 1990,[7] přes restituce majetku konfiskovaného po komunistickém převzetí moci v únoru roku 1948 až po lustrace,[8] na základě jejichž výsledků bylo bývalým spolupracovníkům a agentům Státní bezpečnosti jakož i vysokým komunistickým funkcionářům, zakázáno po dobu pěti let zastávat vysoké funkce ve vládě, armádě a policii, soudnictví a státní správě (nikoli však v parlamentu). Tato politika vyvolala vlnu kritiky jak v samotné zemi, tak i v zahraničí.

Jak se tedy Čechům podařilo dotáhnout dekomunizaci dál a dosáhnout jí dříve než jejich sousedům (ve východním Německu tento proces evidentně souvisel se znovusjednocením a byl významným způsobem stimulován ze západní části Německa)? Nabízí se tu více vysvětlení. První se týká „povahy“ dědictví zanechaného komunistickou diktaturou nebo – použijeme-li „nevědeckého“ pojmu – je dáno „mírou zločinnosti“ starého režimu. Je zcela nabíledni, že v Československu byl rozchod s komunismem po dvaceti letech trvajícího režimu tvrdé linie Gustáva Husáka poněkud odlišný než loučení s dobrotivým autoritářstvím Jánose Kádára v Maďarsku. Toto období dnes většina Maďarů považuje za jednu z nejpříznivějších etap v dějinách země, což by bylo v českém kontextu naprosto nemyslitelné. Čistky sedmdesátých let a represe, ideologická kontrola, a na samém konci dokonce odpor vůči Gorbačovově „perestrojce“ významnou měrou objasňují striktní odmítání předlistopadového období.

Druhé vysvětlení souvisí s povahou procesu přechodu: v jednom případě radikální rozchod, ve druhém kompromis dosažený vyjednáváním. Ve své studii o demokratických přechodech Samuel Huntington tvrdí, že v praxi bylo rozhodování mezi různými možnostmi, jak se vypořádat s dědictvím diktátorského režimu (zda soudně stíhat a potrestat, nebo odpustit a zapomenout), jen „malou měrou ovlivněno morálními a právními úvahami. Bylo utvářeno téměř výlučně politiky, povahou demokratizačního procesu a rozdělením vlivných politických funkcí během přechodu a po jeho dovršení.“[9] Stěžejním prvkem nenásilného přechodu je míra imunity před trestním stíháním, jakou si byla stará komunistická elita schopna vymínit jakožto jednu z podmínek, aby se vzdala moci (případně se o ni rozdělila). Je zřejmé, že v Polsku a Maďarsku, kde byl přechod dojednán mezi umírněnými elitami starého režimu na jedné straně a demokratickou opozicí na straně druhé, neexistovala reálná možnost sáhnout po odvetě proti těm, kteří se účastnili těchto jednání o smíru. Nemůžete jednou říci – slovy Adama Michnika, pronesenými v létě roku 1989 – „váš prezident, ale naše vláda“, a v následujícím okamžiku obrátit demokratickou justici proti bývalému zosnovateli ozbrojeného zásahu, který rozdrtil v prosinci roku 1981 hnutí Solidarita.

Pro československý – obdobně jako pro východoněmecký – případ byla oproti tomu příznačná náhlá a prudká změna režimu; tyto změny nebyly zdaleka ani tak poznamenány jednáním shora jako spíše tlakem zdola a zvenčí. Při zpětném pohledu se může zdát, že rychle odstoupivší představitelé starého režimu neměli ani zdaleka takovou pozici, aby si vyjednali imunitu před trestním stíháním. Byla to spíše zdrženlivost, sebeovládání vedoucích představitelů Občanského fóra, jednajících s komunistickými pohlaváry na konci listopadu a v prosinci roku 1989, co umožnilo hladkou, „sametovou“ výměnu moci.[10] Vláda složená z komunistů se v této etapě vyznačovala tím, že se v maximální možné míře snažili zamezit neblahým následkům pro ně samotné; narozdíl od Maďarska a Polska nemohli však tvrdit, že přispěli, byť jakkoli skromně, k demokratickým změnám (výjimkou byl ministr bez portfeje a budoucí federální premiér Marián Čalfa).

Třetí hypotéza se týká (v obrácené úměře) vztahu mezi dekomunizací a silou odporu společnosti. Řečeno zcela otevřeně, v případě Polska jde bezesporu o společnost, která vzdorovala komunistickému režimu nejhouževnatěji a v nejmasovějším měřítku – alespoň od roku 1956 a od dělnických stávek v roce 1970, poté se stále vzrůstající intenzitou. Nicméně původně, až do druhé poloviny devadesátých let, se v Polsku rozhodli po lustracích nesáhnout. Česká společnost (a to platí v ještě větší míře pro NDR) se projevovala relativně skrovným otevřeným odporem vůči systému, respektive podporou disidentského hnutí za lidská práva. Přesto podpořila dekomunizační legislativu, především během prvních tří let přechodu od starého režimu.

Použijeme-li typologii Alberta Hirschmana („odchod – hlas – loajalita”; „exit – voice – loyalty”), dalo by se říci, že Češi (narozdíl od Maďarů, Poláků, nebo dokonce i východních Němců) neměli možnost „odchodu“. Ti jediní, kteří měli „hlas“, patřili k celkem malé skupince intelektuálů z disentu. A zbytek společnosti se vyznačoval hlavně neochotnou „loajalitou“. Nebude snad nemístné tvrdit, že nelze vyloučit „fenomén kompenzace“, obzvlášť mezi některými z těch, kdo se angažovali v radikálním a nekompromisním boji proti „komunistickému zlu“… v prosinci roku 1989.

Tuto třetí hypotézu je třeba blíže specifikovat, jelikož by mohla vést k určitému zjednodušení, nebo dokonce k zavádějícímu výkladu, podle nějž disidenti, kteří skutečně za starého režimu trpěli, jsou méně chtiví odplaty, méně dychtí po vyrovnání účtů než tichá většina, kompenzující si odplatou svůj pocit viny. Claus Offe například vyslovil myšlenku, že „lidé, kteří byli v boji proti starému režimu aktivní a kteří kvůli tomu zakusili krutost mnohem bezprostředněji, budou obvykle zastávat mnohem umírněnější způsoby potrestání než ti, kteří žili konformně a starému režimu se přizpůsobili“.[11] Ačkoli obecné tvrzení o vzájemném poměru mezi mírou vzdoru společnosti a sklonem k odplatě po zániku diktatury by mohlo být do určité míry relevantní, rozšířený názor, že by se disidenti neradi uchylovali k odplatě, je nepřesný.

Může nám sice na mysli vytanout varování Adama Michnika před nebezpečím „antibolševického bolševismu“,[12] důraz, který kladl János Kis na liberalismus uvnitř právního státu, či výhrady Václava Havla vůči lustračnímu zákonu, neboť do jisté míry reprezentují skutečnou obavu části disidentských kruhů z nebezpečí „retrospektivní“ spravedlnosti, neboli spravedlnosti se zpětnou účinností v postkomunistické střední Evropě, nicméně jejich prominentní postavení v mezinárodním kontextu vedlo mnoho pozorovatelů k ukvapené generalizaci. Krátce poté, co byl lustrační zákon schválen parlamentem, si některé výhrady z disidentských kruhů získaly publicitu na Západě a byly zde využity k ostré kritice tohoto zákona jakožto nebezpečí pro novou českou demokracii.

Lustrace lze skutečně považovat za problematický prostředek k nápravě. Zaprvé, pokud by svazky bývalé komunistické tajné policie (vydrancované, upravované, zmanipulované) skončily v rukou nezkušených úředníků, mohla by tato skutečnost učinit z nových demokratů zajatce nejpochybnějšího dědictví komunismu. Zadruhé, neautorizované zveřejnění svazků StB, k němuž se odhodlala radikální skupina bývalých disidentů, aniž přitom řádně rozlišovala mezi jednotlivými kategoriemi osob uvedených v seznamech (někteří lidé zařazení do kategorie „kandidát spolupráce“ o tom dokonce neměli ani tušení), vedlo k pochybným obviněním, jako tomu bylo například u Zdeny Salivarové-Škvorecké.[13] Nejzávažnější přitom je, že zatímco působení spolupracovníků a řadových agentů bylo v policejních záznamech většinou bohatě dokumentováno, v případě důstojníků a jejich nadřízených, kteří měli na starosti řízení policejního systému, tomu tak zdaleka vždy nebylo. Výsledkem je, že „malé ryby“ byly odhaleny, avšak ti, kteří systém doopravdy řídili, většinou nikoli. Lapidárně to vyjádřil kreslený vtip, který se objevil na stránkách Lidových novin v roce 1991: Muž, stojící před budovou Národního shromáždění, říká jinému muži: „Já se lustrací nebojím. Nebyl jsem spolupracovník. Jen jsem dával příkazy!“

Proti těmto námitkám lze ovšem postavit tři jiné aspekty problematiky, které je do jisté míry vyvracejí. Jednak lustrace není trestní řízení, nýbrž systém prověřování osob ve vyšších funkcích veřejné správy. Je snad myšlenka, že by mezi vyššími státními úředníky nové demokracie nemělo být příliš mnoho lidí spojených s bývalou Státní bezpečností, tak nehorázná? Zadruhé, navzdory tolikrát kritizovanému přístupu vůči exkomunistům, který se prý zakládá na principu „kolektivní viny“, lustrační proces je ryze individuální a proti jeho výsledkům se lze odvolat k soudu.[14] Zatřetí, konečně došlo rovněž k očištění samotného policejního aparátu, jeho řady opustilo sedm tisíc důstojníků (pravda, s nezanedbatelným odstupným).

Kritika lustračního zákona zazněla z mezinárodních institucí, jako je Rada Evropy nebo Mezinárodní úřad práce (ILO),[15] především však z newyorských kruhů obhájců lidských práv a sdělovacích prostředků. Jeri Laberová z Helsinského výboru psala o pražském „honu na čarodějnice“[16] s tím, že nová podoba mccarthysmu už v hlavním městě Československa na sebe nenechá dlouho čekat, zatímco Lawrence Weschler napsal do časopisu The New Yorker o „sametové čistce“ a přirovnával nejznámější lustrační případ – kauzu Jana Kavana – k “Dreyfusově aféře“.[17] Obě přirovnání svědčí spíše o obavách a bujné fantazii v pohledu na střední Evropu z New Yorku než o skutečných problémech v postkomunistických českých zemích. K žádnému honu na čarodějnice nebo mccarthysmu tu vůbec nedošlo. Vedoucí komunističtí představitelé odpovědní za přípravu invaze proti své vlastní zemi, po níž následovaly v posrpnovém období nejtvrdší neostalinistické represe ve střední Evropě, si užívají poklidně důchodů ve svých vilách, aniž jsou nuceni čelit jakékoli odplatě. Navíc, srovnávat případ Jana Kavana s Dreyfusovou aférou, včetně jejího antisemitského podtextu, je scestné. Český emigrant, který se v sedmdesátých a osmdesátých letech angažoval v pomoci disidentům, vstoupil do řad sociální demokracie a byl obviněn z kolaborace s tajnou policií. Po ostré reakci tisku se Kavan proti verdiktu lustrační komise odvolal k soudu, byl ospravedlněn, v roce 1996 znovu zvolen do parlamentu, a v roce 1998 se dokonce stal ministrem zahraničí České republiky. Oběť honu na čarodějnice, mccarthysmu či nové Dreyfusovy aféry?[18]

Hlavní důvod všeobecně rozšířené domněnky, že disidenti byli proti odvetě, souvisí v českém případě s jistým výkladem prvního novoročního projevu Václava Havla v úřadu prezidenta v lednu 1990. V jedné často citované pasáži připomínající společné dědictví totalitarismu, Havel říká: „Nemluvím pouze o pánech. (…) Mluvím o nás všech. (…) Všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinerie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci.“[19] V této úvaze, která je konzistentní s mnoha dřívějšími Havlovými díly a již lze u něj vystopovat zpětně až do sedmdesátých let, se pokouší překonat zjednodušenou a výhodnou dichotomii „oni a my“ tím, že bere na zřetel jak fungování posttotalitního systému, tak i společnou odpovědnost (nepochybně v nestejné míře). Takový výrok si ovšem může samozřejmě dovolit pouze někdo Havlova formátu, kdo nikdy nebyl komunista a několik let strávil ve vězení.

Navíc ti, kteří často citují tuto pasáž z Havlova projevu, v níž se vyslovuje proti jakémukoli druhu odplaty, opomíjejí zároveň jinou část téhož projevu, kde ve skutečnosti tvrdí, že potrestání zločinů bude zřejmě nutné: „Na nikoho, kdo za naši dnešní svobodu tak či onak zaplatil, by nemělo být zapomenuto. Nezávislé soudy by měly spravedlivě zvážit případnou vinu těch, kdo jsou za to odpovědni, aby vyšla plná pravda o naší nedávné minulosti najevo.“[20] Je zvláštní, že tato pasáž není nikdy citována, stejně jako se nehovoří o jeho projevu předneseném 21. srpna 1990 u příležitosti okupace Československa v roce 1968, v němž vyzýval k odstranění starých struktur bývalého režimu a k výměně „neschopné a sabotující nomenklatury“, dodávaje, že „naše revoluce není dokončena. Naopak: to hlavní se musí teprve stát.”[21] Někdo by skutečně mohl v těchto slovech spatřovat prohlášení dekomunizace za legitimní. Havel, moralista a myslitel, si je vědom toho, že sebevětší množství frází nebo právních opatření neušetří Čechy konfrontace s hlubšími problémy traumatu a odpovědnosti po několika desetiletích totalitního režimu. Avšak Havel, jakožto politický činitel, zároveň ví, že požadavky na odstranění starého režimu po „sametové revoluci“ a volání společnosti po spravedlnosti nelze uspokojit sebesofistikovanějšími formulacemi pesimistické filozofické vize, v níž kat i jeho oběti jsou nějakým způsobem poznamenáni společným dědictvím totality.

Vzhledem k tomu, že měl moralista Havel vůči dekomunizaci, a především vůči lustracím a z nich plynoucímu nebezpečí výhrady, panuje často názor, že pravicový ekonom a zastánce volného trhu Václav Klaus byl samozřejmě jejich příznivcem. Pravda je v tomto případě, podobně jako u Havla, mnohem složitější, než sugeruje politický stereotyp. V poněkud opomíjeném eseji pro seriózní pražskou revue Prostor odpověděl Klaus na jaře 1997 na otázku redaktorů ohledně vyrovnávání se s minulostí a volání po spravedlnosti. Tehdejší předseda vlády prohlásil, že problém „vyrovnání se s minulostí“ vidí jako „individuální problém“, jako „soukromou a vnitřní věc“, a varoval před nebezpečím „moralizování“ a „sebemrskačství“. „Nevěřím,“ pokračoval, „že se s minulostí může vyrovnat abstraktní entita zvaná společnost, nevěřím, že je správné hovořit o jakési národní vině, o vině, která by proto nutně musela být vinou kolektivní. Vyřešení problému, o němž hovoříme, nemůže být provedeno ani žádným jednoduchým aktem státu, ale ani proklamací toho či onoho veřejného činitele, vědce či umělce. Ve své podstatě se jedná o vnitřní záležitost každého z nás…”[22] Klaus takto jednoznačně odmítl Jaspersovy kategorie viny a odpovědnosti stejně jako Havlův názor, že nás všechny (samozřejmě s výjimkou toho, kdo tento názor vůči ostatním formuluje) život v totalitním systému výrazně morálně narušil; namítal, že ve skutečnosti neexistuje žádné kritérium pro souzení minulosti, žádná „neutrální, mimolidská, mimozemská pravda“, aby soudila lidské chování za těchto mimořádných podmínek. Co Češi v tomto ohledu potřebují, je „pracovitá střízlivost a praktický realismus“ a víra spíše „ve vlastní skeptický rozum“ než ve velká slova. V jednom z dřívějších prohlášení Klaus tvrdil, že „neexistuje přesný lakmusový papírek, který by dobro a zlo dělil na komunisty a nekomunisty“.[23] Tedy naprosto žádné radikální volání po dekomunizaci a vyřizování účtů s komunistickou minulostí, jak je Klausovi jako vůdci české pravice často připisováno. Klausovu jednoznačně pragmatickému poselství Češi skutečně dobře rozuměli, jako by říkal: „Jsem tak trochu jako každý z vás. Ani bývalý komunista, ani bývalý disident; ani pohůnek, ani moralista, jehož samotná přítomnost na scéně by byla připomínkou odvahy, která vám chyběla, připomínkou vašeho špatného svědomí.“

Takže ani Havel, ani Klaus nevyhovují tak zcela dělení na umírněné a radikální zastánce dekomunizace, kteří jsou spojováni s jejich jmény. Jak si potom vysvětlit skutečnost, že Klausova Občanská demokratická strana a jeho vláda se staly skutečnými hnacími motory radikální dekomunizační politiky? Jako hlavní vysvětlení se nabízí rozkol široké koalice Občanského fóra a vytvoření vzájemně soupeřících politických frakcí, které při neexistenci strukturovaného stranického systému využily ve svůj prospěch problémy, které přispívaly k polarizaci politické scény. Na počátku devadesátých let byl pro Českou republiku příznačný striktně odmítavý postoj obyvatelstva vůči starému režimu, zatímco diferenciace zájmů jakožto základ pro vytváření stranických uskupení byla zanedbatelná. V této souvislosti Klaus a ODS při hledání své politické identity uplatnili záměrnou dvoukolovou strategii polarizace: na prvním místě stál důraz na akceleraci ekonomických reforem, rychlou privatizaci a zavedení tržního hospodářství v zájmu odstranění společenské základny starého režimu; zadruhé prosazovali lustrační zákon, který se ukázal být jednou z příčin rozchodu s dalšími pokračovateli Občanského fóra, tedy Občanským hnutím v čele s Jiřím Dienstbierem a Petrem Pithartem. Lustrační zákon podle Klause umožnil „ujasnit si, kdo kde stojí, kdo chce skutečně důsledné změny pro naši společnost, naše hospodářství, a kdo nás chce na druhé straně zatáhnout do nových experimentů prováděných starými experimentátory, které moc dobře známe“.[24] (Pod výrazem „staří experimentátoři“ jsou míněni reformátoři z roku 1968, spojovaní s pojmem „socialismus s lidskou tváří“, z nichž se někteří později připojili k disidentskému hnutí a koncem roku 1989 se stali členy Občanského fóra.) Došlo tedy k tomu, že muž, který si pouhý rok předtím nepřál rozlišovat mezi komunisty a nekomunisty, měl nyní v úmyslu se s tímto problémem vypořádat; vpředvečer červnových voleb roku 1992 přímo vyjádřil své stanovisko, že „je třeba vypořádat se s komunistickou minulostí“.[25]

Druhá dimenze ve strategii polarizace, kterou lustrace nabídly, se týkala Slováků. Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara se stavělo jak proti Klausově koncepci radikálních ekonomických reforem, tak rovněž proti lustrační politice. Slovenští nacionalisté (HZDS a Slovenská národní strana) zákon neodhlasovali a Mečiarova kampaň se nesla ve znamení boje za suverenitu Slovenska a slibů, že nikdy nezavede na Slovensku lustrace. Mečiar zastával krátce funkci ministra vnitra Slovenské republiky a sám dal přednost tomu, aby bylo svazků využito soukromějším, účelovějším způsobem. Je zřejmé, že dekomunizace byla problémem, jenž sehrál důležitou roli při rozvratu ve vztahu Čechů a Slováků v období těsně předcházejícím “sametovému rozvodu“.

V protichůdných postojích českého a slovenského veřejného mínění vůči tomuto problému se odrážely rozdílné zkušenosti a vnímání komunistické éry (především „normalizace“ po roce 1968). Výzkum veřejného mínění provedený na Slovensku, který byl zaměřen na vnímání minulosti, ukázal, že obyvatelstvo považuje období komunistickéko režimu v letech 1948-1989 stejně jako válečná léta profašistického slovenského státu za dvě nejkladnější periody ve slovenských dějinách.[26] Češi naproti tomu obě tato období považovali za dvojí totalitní dědictví, jehož se pokoušeli zbavit. Rozdílné vnímání komunistické minulosti v Čechách a na Slovensku bylo jedním z faktorů (třebaže nikoli rozhodujícím), který sehrál roli v rozdělení společného státu. Rozpad komunistického systému se tak překrýval s rozpadem československého státu (alespoň v myslích některých aktérů).

Dekomunizace se stala prostředkem k legitimizaci nové politické elity na jedné straně – a nepřímo také nového státu na straně druhé. A tak záhy poté bylo zřízeno Koordinační středisko pro Dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu proti českému národu (1945-1989) a český parlament přijal v červenci roku 1993 „Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu“ (č. 198/1993 Sb.). Režim vládnoucí od února 1948 do prosince 1989 v něm byl označen za „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“, přičemž jeho protizákonnost spočívala v „programovém ničení tradičních hodnot evropské civilizace“. O odporu občanů proti tomu režimu zákon prohlašoval, že byl „legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty“. Zákon kladl důraz spíše na rétorickou a symbolickou dimenzi, zaslouží si však v několika ohledech naši pozornost. Zaprvé zrušil ustanovení zákona o promlčení politických zločinů spáchaných v letech 1948 až 1989. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) byl pověřen nejen úkolem dokumentovat zločiny spáchané komunistickým režimem, nýbrž obdržel zároveň pravomoc je vyšetřovat a případně podávat podněty k trestnímu stíhání. Zadruhé přišel s myšlenkou, že součástí poslání politické reprezentace je vydávat zákony týkající se dějin. Toto vystavení dějin justici je bezpochyby součástí rozsáhlejšího mezinárodního trendu, který započal po odeznění studené války a který předpokládá, že zákonná opatření budou sloužit k nápravě nespravedlností, k nimž došlo v minulosti. (V této souvislosti by bylo možno uvést mnoho příkladů.) Takto skupiny obětí využívají nejnovějšího pokroku v prosazování lidských práv k tomu, aby dosáhly své kompenzace a zároveň morálního a politického odsouzení jejich utlačovatelů. To je právě ten okamžik, v němž se zákonodárci se sdělovacími prostředky vzájemně doplňují při „vyrovnávání se s minulostí“.

Nicméně otázkou zůstává, zda lze vůbec dějiny revidovat zákonem a zda nám může oficiální verze být nápomocna při pochopení historického procesu a vyrovnávání se s minulostí. Tyto otázky spolu bezprostředně souvisejí. Zákon z roku 1993 říká, že „Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou“ a že „Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948-1989“ (což se týká rovněž výše zmíněných zločinů). Když pátrání po trestní odpovědnosti sklouzne z politického vedení a represivního aparátu na členstvo, je to jasná paušální výzva pro významnou část obyvatelstva. Komunistickou stranou Československa prošlo ve zmíněném období kolem šesti milionů lidí. V roce 1968 měla KSČ zhruba půl druhého milionu členů. Půl milionu bylo vyloučeno při čistkách, ztratilo práci a bylo jinak šikanováno za svou angažovanost v „pražském jaru“. Tito lidé byli nahrazeni jiným půl milionem nových, povolnějších členů, z nichž se někteří po roce 1989 stali součástí nového establishmentu. Bylo ironií osudu, že několik prominentních členů Klausova kabinetu bylo dříve (někteří ještě krátce předtím, než zasedli ve vládě) členy zmíněné zločinné organizace, a mohli být tudíž podle tohoto zákona považováni za paušálně spoluzodpovědné za zločiny z let 1948-1989. Ani jeden z nich nepodal demisi.

Politika dekomunizace v České republice tak dospívá k paradoxnímu závěru. Na jedné straně země došla v pokusu uzákonit zločinnou povahu bývalého režimu dál než většina ostatních; nicméně doposud žádný ze zločinců z někdejšího vedení nebyl volán k odpovědnosti za jimi spáchané zločiny. Dokonce ani ti, kteří podepsali v roce 1968 neblaze proslulý „zvací dopis“, adresovaný sovětskému vedení s žádostí o „bratrskou pomoc“, nebyli postaveni před soud. O míře odpovědnosti lustracemi odhalených nebo známých spolupracovníků StB lze diskutovat donekonečna. Avšak jestliže skupina čelných politických představitelů zosnovala proti tehdejšímu zákonnému (i když občany nezvolenému) vedení státu spiknutí za účasti zahraniční mocnosti při přípravě a provedení okupace vlastní země, je to přeci jen všude na světě považováno za velezradu. Velký veřejný proces s těmi, kteří byli spoluzodpovědni za okupaci a za bezprostředně po ní následující represivní režim, by pak mohl přispět ke katarzi a uspokojit jak v symbolickém, tak i v politickém smyslu mohutnou poptávku po spravedlnosti, která se ve společnosti začala projevovat po zhroucení starého režimu. Nicméně doposud žádný z komunistických představitelů (jako například Biľak, Hoffmann, Jakeš) nebyl volán k zodpovědnosti[27] – a z tohoto pohledu zaznívá rétorika o zločinné povaze komunistického režimu planěji než kdykoli předtím.

Zatímco zákon z července 1993 hází do jednoho pytle miliony bývalých členů Komunistické strany Československa coby členy „zločinné organizace“, její následovnice, která se ani neobtěžovala s tím, aby změnila svůj název, se má čile k světu. A tak se stalo, že v prosinci 1999, přesně v době desátého výročí „sametové revoluce“, se této straně dostalo v průzkumu veřejného mínění ohromující dvacetiprocentní podpory. Ačkoli se uvedené číslo od té doby poněkud snížilo, komunistická strana zůstala ve smyslu členské základny (160 tisíc členů) a organizační struktury nejsilnější stranou v zemi.[28] Narozdíl od svých reformisticky orientovaných protějšků v Polsku, Maďarsku, nebo dokonce na Slovensku si tato strana zachovává i nadále svou skalní podobu, neochotná a neschopná vypořádat se s vlastní minulostí. Toto vše má zřejmě souvislost s traumatickým odkazem roku 1968: v důsledku důkladné exkomunikace reformátorů, nebo dokonce jen rádoby reformátorů pozbyla česká komunistická strana schopnost provést takovou postupnou nápravu, jaká umožnila bývalým komunistům v sousedních zemích prodloužit si život formou transformace v rádoby sociální demokraty. Jejich výrazná izolace na politické scéně po roce 1989 je zřejmě cenou, již platí za svou politiku „spálené země“, kterou prováděli po roce 1968. Avšak podpora a loajalita, jimž se stále těší nereformovaná KSČM, vyvolávají zneklidňující otázky ohledně vztahu části české společnosti ke komunistické minulosti, a zdá se, že žádná póza zákonodárců ani moralizování jej nedokázaly změnit.

Jedna z obtíží při vyrovnávání se s komunistickou minulostí spočívá ve specifické ideologické povaze komunistických režimů v poststalinistické střední Evropě a v jejich schopnosti uplatňovat společenskou kontrolu a vyvíjet nátlak bez použití násilných prostředků padesátých let. Slovy Tiny Rosenbergové, „diktátorské režimy východní Evropy byly režimy zločineckými, zatímco v Latinské Americe šlo o režimy zločinců,“[29] problém konfrontace se zločiny komunistického režimu není tak zcela nový. Existuje alespoň od roku 1956, a zcela nepochybně pak od roku 1968, což nám dovoluje posoudit, v jakém ohledu se chápání pojmu změnilo. Ve svém románu Nesnesitelná lehkost bytí Milan Kundera výstižně popisuje českou diskusi na toto téma po roce 1968:

„Těm, kteří myslí, že komunistické režimy ve střední Evropě jsou výhradně výtvorem zločinců, uniká základní pravda: zločinné režimy nevytvořili zločinci, ale nadšenci, přesvědčení, že objevili jedinou cestou vedoucí do ráje. Hájili ji udatně a popravili proto mnoho lidí. Později vyšlo všeobecně najevo, že žádný ráj neexistuje, a nadšenci byli tedy vrahové.

Tehdy začali všichni na komunisty křičet: Jste odpovědní za neštěstí země (zchudla a zpustla), za ztrátu její samostatnosti (upadla do područí Ruska), za justiční vraždy!

Ti, co byli obviněni, odpovídali: Nevěděli jsme! Byli jsme oklamáni! Věřili jsme! Jsme v hloubi duše nevinni!

Spor se tedy zúžil na tuto otázku: Opravdu nevěděli? Nebo se jen tváří, že nevěděli?

(…)

…základní otázka není: věděli, nebo nevěděli?, nýbrž: je člověk nevinný proto, že neví?”[30]

Přepisování dějin: konečně „Historikerstreit“?

Je hledání spravedlnosti synonymem pro hledání historické pravdy? Čeští zákonodárci si to očividně mysleli, historici by však měli být ve svých tvrzeních opatrnější. Dějepisci v Čechách se až donedávna diskusi o tomto problému spíše vyhýbali. Po desetiletích, kdy byla historiografie podřízena dobovým politickým požadavkům a zaplatila za to vysokou cenu, v tom mohl sehrát roli „pud sebezáchovy“; zároveň však lze v této skutečnosti spatřit i závažnější problém – dvanáct let po pádu komunismu ještě stále neexistuje a nebyla publikována žádná významná systematická studie o dějinách československého komunismu (natož aby byl dán podnět k široké debatě o tomto problému v české vědecké obci). Jsou však i náznaky, že by se to nyní mohlo změnit.

Když Václav Havel podepisoval v roce 1993 zákon prohlašující komunismus za zločinný režim, domníval se, že cíl tohoto zákona je v podstatě deklarativní, zároveň však vyjádřil naději, že tím se tato kapitola uzavře a že díky tomu občané České republiky v budoucnu zaujmou prozíravější postoje. Zákon se však setkal jen s malou kritickou odezvou s ohledem na jeho hlubší význam, kromě toho, že prodloužil život Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Václava Bendy a uspíšil právní spor ve prospěch zpřístupnění svazků StB.[31] V tomto směru Češi kráčejí ve stopách Gauckova úřadu, řešícího obdobné problémy vyrovnávání se s minulostí v bývalém východním Německu. Ovšem jedna věc je zpřístupnit policejní svazky v zájmu vyšetřování minulých zločinů, jiná věc je otevřít a využít komunistické archivy se záměrem, aby mohla být napsána nová historie onoho období. Vyšetřování minulých zločinů bohužel nemusí nutně vést ke vhodnému využívání archivů v zájmu nové historiografie.

Proti nové oficiální verzi poválečných dějin (v podobě, v jaké byly představeny zákonem z července 1993) se ozvaly dva významné kritické hlasy, oba mimochodem z úst prominentních českých exulantů v Itálii. Tím prvním byl Jiří Pelikán (v roce 1968 ředitel Československé televize), který nezpochybňoval pouze skutečnost, že jsou házeni do jednoho pytle jak vedoucí představitelé, tak i řadoví členové strany, ale rovněž nedostatečné rozlišování mezi jednotlivými etapami v rámci čtyřicetileté vlády KSČ; tato výtka se týká hlavně „pražského jara“, které bylo zařazeno do „období temna“, v podstatě totožného s obdobím stalinismu. Čelní představitelé, jejichž jména jsou spojována s “pražským jarem“, jako Dubček, Smrkovský, Kriegel, Hájek, takto spadali do stejné kategorie jako Husák, Biľak nebo Jakeš, kteří zlikvidovali demokratické reformy a zavedli represivní diktaturu „normalizace“. Pelikán namítal, že taková interpretace dějin je naprosto nesmyslná (zákon ovšem nakonec tento problém vyřešil).[32] Komunismus v Československu prošel různými a často velmi protichůdnými historickými etapami. Odtud obava, aby jeden druh ortodoxních názorů na dějiny a netolerance nebyl vystřídán jiným.

Druhá kritika převládajícího názoru na tyto problémy v devadesátých letech zazněla od filozofa Václava Bělohradského: „V našem veřejném diskurzu vládne něco, co chci nazvat `nihilistický revizionismus’. Jeho znakem je, že vykořeňuje komunistický totalitarismus ze západních dějin a přesouvá jej do kroniky pouhých zločinů, do `smolné knihy’ 20. století, rusifikuje jej, vytlačuje jej do Asie nebo Byzance, redukuje jej na pouhé `crimen’ proti západní civilizaci. Ve skutečnosti násilí komunismu nepatří do kroniky zločinů proti naší civilizaci, ale je jednou z autentických podob západní civilizace. Odkazuje na to, co je v ní nejpodstatnější – na ideu univerzální říše, založené na poznání pravdy.“[33] Bělohradský dále argumentuje, že pokus vypudit komunismus z historie Západu tím, že se „rusifikuje“, znamená nevidět komunistickou katastrofu jakožto součást katastrofy „celé modernosti, její víry v říši rozumu… Nihilistický revizionismus, který redukuje komunismus na zločin proti naší civilizaci, nám znemožňuje se z něj opravdu poučit.“[34] Autor se z podobných důvodů staví kriticky vůči Černé knize komunismu (jejíž vydání se v českých zemích setkalo se značným úspěchem), jelikož ta se nezabývá zdroji fenoménu totalitarismu a je spíše nakloněna politickému využívání jeho obětí.

Tyto dvě kritiky, ačkoli každá z nich vychází z jiného zorného úhlu, uvádějí v pochybnost onu pohodlnou verzi toho, co Bělohradský nazývá „dominantní veřejný diskurz“. Tento diskurz je založen jednak na předpokladu, že totalitarismus pochází z vnějších zdrojů: jde o rusko-sovětský poválečný import, který je cizí jak české společnosti, tak i západní neboli evropské civilizaci. A samozřejmě, z tohoto předpokladu plyne jen slabá motivace zkoumat vnitřní zdroje a něčí odpovědnost. Druhým předpokladem je, že období totalitní moci tvoří jednotný celek. Nejprve bylo stanoveno jako časový úsek 1948-1989; po zřízení Centra pro dokumentaci zločinů proti Českému národu (v roce 1993) bylo rozšířeno o krátké demokratické mezidobí let 1945-1948 na úsek zahrnující roky 1945-1989; nedávná poslanecká iniciativa na zřízení památníku obětí totality zahrnula do jednoho totalitního údobí jak nacistickou, tak i komunistickou nadvládu, tedy celé rozmezí let 1939 až 1989.

Pro historika by mohl být takto postupně rozšířený záběr na „dobu totalitarismu“ jak výzvou, tak i potenciální pastí. Na jedné straně, když pracuje s delším zpětným pohledem a delším obdobím, s longue durée francouzské historiografické školy, může mu to dovolit formulovat nové hypotézy o sklouznutí od jednoho totalitního režimu (počínaje třicátými lety) do druhého. Byl by to příběh o tom, jak jeden demokratický stát ve střední Evropě, ohrožený totalitou zprava, se přiklonil (jako určitý druh kompenzace) k totalitě levicové. Z této perspektivy vyplývá, že by byla důležitější pro pochopení nástupu komunistického systému druhá světová válka (a naprostý kolaps starého sociálního řádu) než jednotlivé prvky komunistické taktiky během převratu v únoru 1948. Tuto souvislost mezi válkou a revolucí při výkladu vzniku totalitarismu zdůrazňoval již filozof Jan Patočka, podobně jako Alexandr Solženicyn. Zmíněný pohled zároveň tvoří jedno z ústředních východisek současné středoevropské historiografie.

Na druhé straně takový přístup vyvolává určité problémy ve vztahu k našemu tématu. Zaprvé: Když se historiografický výklad soustředí na myšlenku přechodu od jednoho totalitního režimu k druhému, mohlo by to svádět k pojetí (nikoli však nutně!), v němž by se oba tyto režimy jevily jako ekvivalentní; výsledkem by byl obrázek Čechů v područí jediné půl století trvající totalitní éry, pod nadvládou dvou režimů zločinné povahy. A je skutečně slabou útěchou pro oběti komunistického režimu, když uslyší, že trpěly v područí totalitního režimu, který měl, oproti tomu špatnému, „dobré úmysly“. Abychom však porozuměli poválečné české historii, nestačí házet nacismus a komunismus do jednoho pytle coby „zločinné“ a „totalitní“ režimy (což nás přivádí k druhému bodu). Zadruhé: Co platí na určité úrovni generalizace, neodpovídá nutně zkušenosti české společnosti, která naprosto jednoznačně odmítla první totalitní režim, zatímco ten druhý, alespoň zpočátku, vítala. Ve střední Evropě, a zvláště pak v Čechách prošly dějiny komunismu odlišnými fázemi, jejichž politický a morální význam není vždy a všude totožný. Znamená období 1945-1948 spíše pojítko mezi dvěma totalitními režimy, nebo jde o svého druhu demokratickou zkušenost (či mezidobí), tvořící mezi nimi předěl? A co rok 1968 (v ještě širším záběru – šedesátá léta), kdy jsme byli svědky rozkladu komunistického systému a jeho neúspěšné reformy a který lze sotva redukovat na pouhou malichernou hádku mezi dvěma komunistickými frakcemi (jak je převážně nazírán v devadesátých letech). Druhá polovina šedesátých let nebyla pouze obdobím postupného uvolňování přísné ideologické kontroly vládnoucí strany nad společností, nýbrž byla (a zůstává) nepochybně také (po období třicátých let) nejvýznamnější érou tvůrčí aktivity v kulturním dění (v literatuře, filmové tvorbě, divadle, výtvarném umění), což vyniká i ve srovnání s relativní kulturní sterilitou let devadesátých. Ať se tomuto období říká jakkoli (komunismus v rozkladu, „socialismus s lidskou tváří“, beznadějný revizionismus), nelze je ztotožňovat s totalitním režimem stalinistické éry, a samozřejmě ani s „normalizačním obdobím“ let následujících. Ačkoli srovnávat totalitní režimy a jimi spáchané zločiny je zcela oprávněné, zároveň potřebujeme zachytit meandry dějin, totiž odpor či naopak přizpůsobování společnosti, která nebyla pouze pasivním, nevinným objektem totalitní manipulace. Zkrátka a dobře, po „rudé knize“ komunistické utopie a „černé knize“ zločinů spáchaných v jejím jménu je načase vydat „šedou knihu“ dějin středoevropských společností v područí komunismu, jakožto obětí i občasných spoluviníků, oscilujících v různých dobách mezi odporem a přizpůsobováním.

Zřejmě nikde není takové historie zapotřebí více než v Čechách. V poválečné východní a střední Evropě jsme svědky rozmanitých zkušeností s komunismem, zabarvených „národními specifiky“, a na ně by se měla zaměřit pozornost historiků. Český případ je pozoruhodný ve více ohledech. Narozdíl od Polska, kde v roce 1945 většina společnosti cítila, že nastává přechod od jedné okupace k druhé, Československo bylo přeci jen jedinou zemí v regionu, kde se komunisté dostali k moci, aniž bylo zapotřebí přítomnosti sovětských vojsk na jeho území, a kde komunistická strana triumfovala v roce 1946 ve svobodných volbách se čtyřiceti procenty hlasů. Je to země, kde počet členů komunistické strany dosáhl v roce 1945 půl milionu, jednoho a čtvrt milionu v roce 1947 a dvou a půl milionu v roce 1948, což byla téměř čtvrtina veškerého obyvatelstva a polovina populace v produktivním věku. Během čtyřiceti let, počínaje „elegantním převratem“ (Pavel Tigrid) v roce 1948 a „sametovou revolucí“ v roce 1989 konče, byla strana jako „cedník“: následkem nejrůznějších čistek a náborových kampaní stranou dříve nebo později prošlo přes šest milionů lidí (v zemi s patnácti miliony obyvatel). Narozdíl od Polska a Maďarska tu v roce 1956 nedošlo k žádným projevům otevřené nespokojenosti proti režimu, za „normalizace“ po roce 1968 zůstala opozice a hnutí Charta 77 omezena na disidentské ghetto (což ovšem nijak nesnižuje její morální a politický význam, spíše naopak).

Zkrátka a dobře, nejsou to rétorická prohlášení o zločinné povaze komunistického totalitního režimu, nebo dokonce seznamy tajných spolupracovníků StB na pultě každého knihkupectví, co dnes tolik potřebujeme – nýbrž dějiny, jež by dokázaly reflektovat obtížné a poněkud prekérní otázky, jež se týkají tuzemských zdrojů českého komunismu, role nacionalismu (spolu s německou otázkou), povolnosti české politické kultury (rovnostářské, nikoli liberální demokracie) vůči pokušením totalitarismu: Jak se mohlo stát, že v hospodářsky nejvyspělejší, demokratické zemi střední Evropy se zrodila nejtužší, nejzatvrzelejší a nejvytrvalejší forma komunismu v regionu?[35]

Je zarážející, že česká historiografie nevytvořila za posledních dvanáct let vyčerpávající studii, která by pojednávala o těchto otázkách, že nevznikly žádné dějiny Komunistické strany Československa nebo stalinismu, i s jeho předválečnými kořeny a poválečnými důsledky. Polemiku na toto téma otevřel Zbyněk Zeman, český historik, přednášející soudobé dějiny na Oxfordské univerzitě, a odpověděl mu Oldřich Tůma, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny v Praze.[36] Zeman kritizoval skutečnost, že – podle jeho názoru – neexistuje seriózní bádání o dějinách českého komunismu a že současná česká historiografie soudobých dějin je pozitivistická a popisná, popřípadě politicky podlézavá (vůči komukoli, kdo je u moci). Tůma oponoval, že navzdory velmi omezeným prostředkům, které měl obor soudobých dějin k dispozici, když se po listopadu 1989 začal znovu konstituovat (za minulého režimu byl v důsledku personálních čistek a přímé kontroly ze strany KSČ prakticky zdecimován), se podařilo v historickém poznání rezistence vůči komunismu a rozpadu komunistického režimu udělat významný, třebaže zatím stále jen dílčí kus práce.

V jádru samotné historické profese, v obci historiků České republiky, však po dva roky dozrávalo něco, co do jisté míry připomíná Historikerstreit. Deset let po pádu komunismu představitelé mladší generace historiků otevřeně zaútočili „establishment“ této profese jak z politického, tak i historiografického hlediska.[37] Jejich hlavní mluvčí Martin Nodl napadl neochotu či neschopnost historiků postavit se čelem k problému vyrovnávání se s komunistickou minulostí. Hlavní důvod podle jeho názoru, souvisí s jejich vlastní minulostí konformních komunistických historiků za starého režimu. Jaroslav Pánek, předseda Sdružení českých historiků, reagoval výtkou, že tyto politické útoky pocházejí od lidí, kteří toho mají po profesionální stránce ještě hodně co dokazovat. Vystoupil přitom proti údajné negativistické, účelové dezinterpretaci českých dějin, zvlášť s ohledem na česko-německé vztahy a problém vysídlení sudetoněmeckého obyvatelstva po skončení války. Vypadá to zkrátka na spor generační, politický („dekomunizátoři“ versus zastánci „národní“ interpretace) a možná i metodologický (mezi tradiční pozitivistickou historiografií a modernějšími „evropskými“ přístupy).

Je příliš brzy na to, abychom posoudili, zda tento první pokus o morální a politickou sebereflexi uvnitř české historiografie nakonec přispěje k dalekosáhlejšímu přehodnocení poválečných českých dějin. Během dvou desetiletí předcházejících roku 1989 se vedla živá diskuse o historii mezi nezávislými intelektuály z disentu, zatímco profesionální historici většinou mlčeli (nebo byli k mlčení donuceni). Avšak ani dnes, přestože si historici v posledních více než deseti letech konečně užívají svobody, se zde žádné velké historiografické diskuse nekonají. A tak zůstává pole působnosti otevřené pro politické využívání otázky vyrovnání se s komunistickou minulostí, k němuž dochází v debatě mezi zastánci radikálního rozchodu s ní a umírněnými, kteří kladou důraz na právní stát a potřebu historické sebereflexe, zatímco exkomunisté se většinou snaží vše bagatelizovat a zapomenout.

Kromě politické instrumentalizace by bylo možné poukázat i na další aspekty vyrovnávání se s minulostí, které se týkají české a v širším kontextu i středoevropské zkušenosti po roce 1989: Zaprvé: Některé země se pokusily „vyrovnat“ s minulostí, zatímco jiné se rozhodly tak neučinit (Polsko a Maďarsko). Zkušenosti s pokusem o takové „vyrovnání“ v Rumunsku a Bulharsku (připomeňme „stalinistický“ proces s Ceauşeskem v lednu 1990 a proces s Živkovem kvůli korupci) nejsou nejlepší reklamou tohoto přístupu k historii. Avšak ti, kteří se domnívali, že mohou jít kupředu a svou komunistickou minulostí se dále nezabývat, zjistili, že jí nakonec stejně neuniknou – deset let po pádu starého režimu se Polsko, Bulharsko a Rumunsko, byť opožděně, pokusily zavést určitou formu lustrací. Zadruhé: „Dědictví komunismu“ se samozřejmě netýká pouze zpřístupnění svazků Státní bezpečnosti nebo případných trestních řízení proti funkcionářům starého režimu. Abychom uvedli nedávný příklad, když jistý státní činitel prohlásil, že privatizovaná společnost může být znovu znárodněna (aniž by chápal, že mu takové právo nepřísluší, neboť je jedině v kompetenci soudu), je to důkazem toho, že staré zvyky není tak snadné vykořenit. Když poradce předsedy českého parlamentu prohlásí, že je legitimní, aby stát měl kontrolu nad veřejnoprávní televizí, lze to rovněž považovat za součást komunistického dědictví. Když se dvě třetiny voličů pravicových stran v České republice domnívají, že je povinností vlády zajistit všem občanům práci a bydlení, i to lze připsat na vrub odkazu komunismu, který nezmizí ze dne na den. Zatřetí: V zemích, kde budování národnostních států předběhlo postkomunistickou transformaci (jako v případě Slovenska nebo bývalé Jugoslávie), se lhůta dekomunizace oddálila. Pojem vyrovnávání se s minulostí v bývalé Jugoslávii se dnes týká spíše dekády válek než komunistické éry.

Všude ve střední Evropě se říkávalo, že „nejtěžší ze všeho je předpovědět minulost“. Toto období není doposud zcela překonáno. Spolu s „návratem dějin“ a jejich novou interpretací si všechny národy regionu kladou otázku: kdy vlastně „tragédie střední Evropy” (řečeno s Milanem Kunderou) začala? Kdo za to nese odpovědnost? Národy podobně jako jednotlivci musí být schopny podívat se na sebe do zrcadla. Historická pojednání jsou takovým zrcadlem a historici se stávají „psychoanalytiky“ svých národů. Všude se pátrá po „prvotním hříchu“ a každý pokus o odpověď s sebou přináší nezanedbatelné politické důsledky. Měli bychom při hledání viníka v českém případě začít pátrat v roce 1968 (Rusové), nebo v roce 1948 (čeští komunisté), či v roce 1938 (francouzsko-britská zrada ve prospěch Hitlera), nebo dokonce až v roce 1918 (neboli – nacionalismus, samotná idea národnostního státu ve střední Evropě)? Jak daleko zpátky do minulosti je třeba se vracet, aby bylo možné pochopit kořeny „naší nynější krize“ (otázka, jíž se zabýval už Masaryk)? Každá z odpovědí na výše zmíněné otázky má přitom své politické implikace. Historik je tak postaven do uspokojující, ale zároveň nepohodlné role: má opatřit nástroje pro konfrontaci s komunistickým odkazem, a zároveň přispět k znovuutváření traumatizované identity a „vybrat“ minulost, která by byla použitelná pro demokratickou budoucnost. Situace českých (nebo středoevropských) historiků při plnění tohoto úkolu není tak docela nepodobná situaci francouzských historiků, kteří pomáhají společnosti vypořádat se s minulostí vichystického režimu za války. Ve Francii trvalo téměř třicet let (po odchodu Charlesa de Gaulla a komunistů z výsluní), než se mladá generace dokázala postavit proti starým politickým klišé a tabu. V Praze, stejně jako jinde ve střední Evropě, „vichystický syndrom“ teprve začíná.

Z angličtiny přeložila Marzia Patonová.

Tr@nsit online, Nr. 22/2002
Copyright © 2002 by the author & Transit – Europäische Revue.
All rights reserved. This work may be used, with this header included, for noncommercial purposes. No copies of this work may be distributed electronically, in whole or in part, without written permission from Transit.

First published in Soudobé dějiny IX, Nr. 1, str. 9-26. Praha (Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR) 2002.

1. Text článku vznikl na základě referátu autora na konferenci „Paměť komunismu“, kterou uspořádal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR společně s vídeňským Ústavem pro vědy o člověku (IWM) ve dnech 19. a 20. října 2001 v Praze. Německy otiskla Rupnikův referát pod názvem „Was tun mit der kommunistischen Vergangenheit? Tschechische Republik” revue Transit, vydávaná IWM, č. 22 (2002), s. 108-130. Zprávu o konferenci otiskly Soudobé dějiny ve svém minulém čísle (KOPEČEK, Michal: Paměť komunismu v České republice: Zpráva ze sympozia. In: Soudobé dějiny, roč. 9, č. 4 (2001), s. 821-826.) (Pozn. red.)

2. HAVEL, Václav: Nejistota posiluje: Rozhovor s Danou Emingerovou a Lubošem Beniakem. In: Mladý svět, roč. 33, č. 19, (7.-13.5.1991), s. 16.

3. Srv. HASSNER, Pierre: Mémoire, justice, réconciliation. In: Critique internationale, roč. 2, č. 5 (1999), s. 122. Spravedlnost v období přechodu (transitional justice) je rychle se rozvíjející odvětví společenských věd, především ve Spojených státech. Srovnatelný projekt, jemuž předsedá Alex Boraine, byl nedávno zahájen na Newyorské univerzitě a je financován částkou kolem 20 milionů dolarů.

4. RUPNIK, Jacques: Le retour de l’histoire en Europe Centrale. In: Vingtieme Siecle, (1992), s. 53-59.

5. Během čistek, které následovaly po roce 1969, bylo propuštěno ze zaměstnání 145 historiků, což znamenalo zdecimování profese jako takové především v Čechách. Viz PREČAN, Vilém (ed.): Acta Persecutionis: A Document from Czechoslovakia. San Francisco b.n. [Světový kongres historiků], 1975.

6. Toto je odhad Karla Bartoška, jenž uvádí ve své kapitole o střední a jihovýchodní Evropě. In: COURTOIS, Stéphanea (ed.) Le livre noir du communisme. Paříž, R. Laffont 1997, s. 456 n.

7. Zákon o rehabilitacích přijalo Federální shromáždění dne 23.4.1990. Týká se osob odsouzených na základě justiční zvůle v období mezi únorem 1948 a prosincem 1989. Do konce roku 1993 tak bylo rehabilitováno 96 procent obětí, jimž bylo vyplaceno odškodnění v celkové částce tří miliard korun.

8.  Lustrace je prověřovací procedura spočívající v prošetření záznamů Státní bezpečnosti, jejímž účelem je zjistit, zda osoba ucházející se o určité místo nebyla evidována mezi přibližně stovkou tisíc takzvaných spolupracovníků StB. Myšlenka lustrací se zrodila z parlamentního vyšetřování příčin listopadových událostí roku 1989, které sice k žádnému jednoznačnému výsledku nedospělo, ve své závěrečné zprávě však doporučovalo provést lustrace všech členů parlamentu a dalších činitelů. Lustrační zákon přijalo Federální shromáždění dne 4.10.1991.

9. HUNTINGTON, Samuel P.: The Third Wave: Democratization in the Late Twentieth Century. Norman, University of Oklahoma Press 1991, s. 215.

10. Viz záznam rozhovoru mezi představiteli Občanského fóra a komunistického vedení in: HANZEL, Vladimír (ed.): Zrychlený tep dějin. Praha, OK Centrum 1991.

11. OFFE, Claus: Disqualification, Retribution, Restitution: Dilemas of Justice in Post-communist Countries. In: Journal of Philosophy, č. 1 (1993), s. 26.

12. Adam Michnik řekl na salzburské konferenci v dubnu 1992: „Mou nejděsivější noční můrou je, že sebereme všechny komunisty a pošleme je na Sibiř. Co nám pak zbude? Komunismus bez komunistů.“ Citováno podle: TAGLIABUE, John: New Pariahs Have East Europe Astir. In: The New York Times, (14.3.1992).

13. SALIVAROVÁ-ŠKVORECKÁ, Zdena (ed.): Osočení: Příběhy lidí z Cibulkova seznamu. Brno, Host 2000 (1. vyd. 1993). Sborník shromáždil svědectví lidí, kteří se považují za neprávem zařazené do svazků StB.

14. Platnost lustračního zákona byla v roce 1996 parlamentem prodloužena na další pětileté období a koncem roku 2001 opět obnovena. Odhadem tři procenta z celkového počtu 300 tisíc uchazečů neprošla lustračními prověrkami.

15. Srv. International Labour Office (Mezinárodní úřad práce), Report of the Director-General (Zpráva výboru ustanoveného k vyšetření protestního prohlášení, učiněného Odborovým svazem Čech, Moravy a Českou a Slovenskou Slovenska konfederací odborových svazů podle § 24 stanov ILO (Mezinárodní organizace práce), dokládající nedodržování Úmluvy o diskriminaci, 1958 (č. 111) ze strany České a Slovenské Federativní republiky, přijaté řídícím orgánem ILO dne 5.3.1992.

16. LABER, Jeri: Witch Hunt in Prague. In: The New York Review of Books, (28.5.1992).

17. WESCHLER, Lawrence: The Velvet Purge: The Trials of Jan Kavan. In: The New Yorker, (19.10.1992); From Kafka to Dreyfus. In: Tamtéž, (2.11.1992), s. 63: „Jako v případě Dreyfuse (…) zřetelný puch antisemitismu zaváněl odporem společnosti ke Kavanovi.“ Kavanovo „židovství“ však nikdo nezmiňoval.

18. Kavanův policejní svazek byl nicméně uveřejněn v neautorizovaném vydání Přemyslem Vachalovským a Johnem Bokem v publikaci Kato: Příběh opravdového člověka. Olomouc, J.W. Hill 2000.

19. HAVEL, Václav: Projev k občanům na Nový rok (Praha 1.1.1990). In: TÝŽ: Projevy: Leden-červen 1990. Uspořádal Vilém Prečan. Praha, Vyšehrad a Ústav pro soudobé dějiny ČSAV 1990, s. 11-18, cit. s. 12. Tato myšlenková linie se odvíjí ve shodě s Havlovými dřívějšími pracemi, především Otevřeným dopisem Gustávu Husákovi (1975) a Mocí bezmocných (1978).

20. Tamtéž, s. 14.

21. HAVEL, V.: 22. výročí okupace. Praha, 21.8.1990. In: TÝŽ: Vážení občané: Projevy červenec 1990 – červenec 1992. Praha, Lidové noviny 1992, s. 16-18.

22.  KLAUS, Václav: Účtování s minulostí – výzva ke spravedlnosti. In: Prostor, č. 33 (1997), s. 69-70.

23. TÝŽ: Rozhovor pro týdeník Respekt, (7.-13.11.1990).

24. Přetištěno in: TÝŽ: Proč jsem konzervativcem. Praha, Top 1992, s. 45.

25. Tamtéž, s. 38.

26. Výsledky průzkumu veřejného mínění agentury IVVM podle deníku Právo, (30.9.1992).

27. Teprve nedávno se objevily pokusy postavit před soud doposud žijící komunistické pohlaváry, kteří se dne 22. srpna zúčastnili setkání na sovětském velvyslanectví v Praze, aby ustavili takzvanou „dělnicko-rolnickou vládu“, podobně jako tomu bylo v roce 1956 v Maďarsku. Milouš Jakeš a Vasil Biľak jsou jediní z účastníků, kteří jsou doposud naživu. Plán se ve skutečnosti zhatil a Sověti nakonec jednali s Dubčekem, který byl unesen do Moskvy a zadržován jako rukojmí. Srv. Jakeš a Lenárt půjdou nejspíš k soudu. In: Mladá fronta Dnes, (1.9.2001).

28. RUPNIK, J. – PERRON, C.: Les singularités du Parti communiste tcheque. In: HERMET, G. – MARCOU, L. (ed.): Des partis comme les autres? Les anciens communistes en Europe de l´Est. Bruxelles, Complexe 1998, s. 77-94.

29. ROSENBERG, Tina: The Haunted Land: Facing Europe’s Ghosts after Communism. New York, Random House, s. 400.

30. KUNDERA, Milan: Nesnesitelná lehkost bytí. Toronto, Sixty-Eight Publishers 1985, s. 160.

31. Detailní popis těchto problémů podává Pavel Žáček v knize Boje o minulost. Praha, Barrister & Principal 2000.

32. PELIKÁN, Jiří: On ne révise pas l´Histoire avec une loi. In: Le Monde, (21.8.1993).

33. BĚLOHRADSKÝ, Václav: Mrtví jako argument. In: Týden, č. 9, (22.2.1999), s. 45-47.

34. Tamtéž.

35. O některých z těchto otázek jsem pojednal ve stati Kořeny českého stalinismu. In: Acta contemporanen: Sborník k 65. narozeninám Viléma Prečana. Praha – Brno, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – Doplněk; dále srv. RUPNIK, Jacques: Histoire du Parti Communiste Tchécoslovaque. Paris, Presses de la Fondation Nationale des Sciences Politiques 1981 (česká verze vyjde v nakladatelství Academia v roce 2002).

36. ZEMAN, Zbyněk: Ten kámen úrazu stále míjejí. In: Respekt, (30.4.-6.5.2001); TŮMA, Oldřich: Bludný kámen úrazu. In: Tamtéž, (18.-24.6.2001).

37. Obsáhlý blok příspěvků k této problematice nalezneme v časopise Soudobé dějiny, roč. 8, č. 1 (2001), s. 78-130.

Tags:

Related Content

Tr@nsit Online Authors

  • Bradley F. Abrams

    History, Stanford University
    Read more

  • Thomas Ahbe

    Thomas Ahbe studierte Philosophie, Ökonomie und Soziologie. Seit 1998 wirkt er freischaffend als Sozialwissenschaftler und Publizist. Seine Arbeitsschwerpunkte sind Diskurs- und Kulturgeschichte der deutschen Zweistaatlichkeit und der ostdeutschen Transformation sowie die Generationengeschichte der DDR und Ostdeutschlands.   Print

  • Karl Aiginger

    Karl Aiginger is Director of WIFO (Österreichisches Institut für Wirtschaftsforschung), Professor of Economics and Coordinator of the project A new growth path for Europe within the 7th European Framework Program.   Print

  • Huercan Asli Aksoy

    Ph.D. candidate in Political Science, University of Tübingen
    Read more

  • Sorin Antohi

    Sorin Antohi is Professor of History at Central European University, Budapest.   Print

  • Timothy Garton Ash

    History, Oxford
    Read more

  • Roumen Avramov

    Program director for economic research at the Center for Liberal Strategies, Sofia
    Read more

  • Adam Baczko

    PhD Candidate in Political Science, EHESS, Paris
    Read more

  • Pavel Barsa

    Associate Professor of Political Science, Charles University Prague
    Read more

  • Rainer Bauböck

    Rainer Bauböck is professor of social and political theory at the European University Institute in Florence. In 2006 he was awarded the Latsis Prize of the European Science Foundation for his work on immigration and social cohesion in modern societies. Among his many publications are Immigration and Boundaries of Citizenship (1992), Transnational Citizenship: Membership and …
    Read more

  • Steven Beller

    Geschichte, Cambridge
    Read more

  • Naja Bentzen

    Freelance journalist, Wien
    Read more

  • Luiza Bialasiewicz

    Jean Monnet Professor of EU External Relations, University of Amsterdam
    Read more

  • Muriel Blaive

    Muriel Blaive ist seit 2012 Institutskoordinatorin des Ludwig Boltzmann Instituts für Europäische Geschichte und Öffentlichkeit.   Print

  • Andras Bozoki

    Sociology, Budapest
    Read more

  • José Casanova

    Professor für Soziologie, New School for Social Research, New York
    Read more

  • Daniel Chirot

    Soziologie, Seattle
    Read more

  • Robert Cooper

    Robert Cooper ist britischer Diplomat und derzeit als Sonderberater des Europäischen Auswärtigen Dienstes (European External Action Service, EEAS) tätig. Er ist zudem Gründungsmitglied des European Council on Foreign Relations (ECFR).   Print

  • Peter Demetz

    Sterling Professor Emeritus of German and Comparative Literature, Yale University; Korrespondierendes Mitglied des IWM
    Read more

  • James Dodd

    Associate Professor of Philosophy, New School for Social Research, New York

    Guest
    (Septermber – October 2016)
    Read more

  • Martin Endreß

    Martin Endreß ist Professor für Soziologie an der Universität Trier.   Print

  • Mischa Gabowitsch

    Mischa Gabowitsch (gabowitsch.net) is a research fellow at the Einstein Forum in Potsdam. He is the author of Putin kaputt!? (Suhrkamp, 2013), a study of the 2011-13 Russian protests for fair elections, and maintains protestrussia.net, which collects academic resources for the study of protest in Russia.   Print

  • Charles Gati

    Charles Gati is Senior Acting Director of Russian and Eurasian Studies and Foreign Policy Institute Senior Fellow at the School of Advanced International Studies at the Johns Hopkins University, Washington, D.C.     Print

  • Dessy Gavrilova

    Dessy Gavrilova is the founding Director of The Red House – Center for Culture and Debate in Sofia, Bulgaria.     Print

  • Keith Gessen

    Keith Gessen is a freelance writer living in Cambridge, MA.   Print

  • Gerhard Gnauck

    Warsaw correspondent for Die Welt
    Read more

  • Katya Gorchinskaya

    Managing Editor for Investigative Programming, Radio Free Europe/Radio Liberty (REF/RL), Kyiv
    Read more

  • John Gray

    John Gray is Professor of European Thought at the London School of Economics.   Print

  • Rainer Gries

    Rainer Gries lehrt und forscht als Universitätsprofessor am Historischen Institut der Friedrich-Schiller-Universität Jena, am Institut für Publizistik- und Kommunikationswissenschaft der Universität Wien sowie an der Sigmund Freud PrivatUniversität Wien. Zu seinen Forschungsschwerpuntken zählen u.a. die Gesellschaftsgeschichte Deutschlands und Österreichs im 20. Jahrhundert und die Geschichte des Konsums in Europa.   Print

  • Eva Hahn

    Geschichte
    Read more

  • Gábor Halmai

    Professor of Law, Department of European Studies; Eötvös Loránd University, Budapest
    Read more

  • Elemer Hankiss

    Professor für Politikwissenschaft, Eötvös Lorand Universität, Budapest; Korrespondierendes Mitglied des IWM
    Read more

  • Miklós Haraszti

    Miklós Haraszti is a writer, journalist, human rights advocate and university professor. He served the maximum of two terms as the OSCE Representative on Freedom of the Media from 2004 to 2010. Currently he is Adjunct Professor at the School of International and Public Affairs of Columbia Law School, New York. Haraszti studied philosophy and …
    Read more

  • Sabine Hark

    Sabine Hark forscht an der Wirtschafts- und Sozialwissenschaftlichen Fakultät der Universität Potsdam, Professur für Frauenforschung.   Print

  • Annemieke Hendriks

    Freelance journalist, Berlin
    Read more

  • Charles Hirschman

    Charles Hirschman is Boeing International Professor at the Department of Sociology and the Daniel J. Evans School of Public Affairs, Washington University.     Print

  • Jennifer L. Hochschild

    Jennifer L. Hochschild is Professor of Government at the John F. Kennedy School of Government, and Professor of African and African-American Studies at the Faculty of Arts and Sciences, Harvard University.   Print

  • Yaroslav Hrytsak

    History, Central European University Budapest
    Read more

  • Richard Hyman

    Richard Hyman ist Professor für Politikwissenschaft an der London School of Economics.   Print

  • Vladislav Inozemtsev

    Professor of Economics at Higher School of Economics; Director, Centre for Post-Industrial Studies, Moscow
    Read more

  • Bruce P. Jackson

    Bruce P. Jackson is the founder and President of the Project on Transitional Democracies. The Project is a multi-year endeavour aimed at accelerating the pace of reform in post-1989 democracies and advancing the date for the integration of these democracies into the institutions of the Euro-Atlantic. Jackson has written extensively about the engagement of Russia …
    Read more

  • Tom Junes

    Visiting Researcher, Warsaw University, and Visiting Lecturer in Polish history, KULeuven, Belgium
    Read more

  • Alex J. Kay

    Alex J. Kay holds a PhD in History from the Humboldt University Berlin.   Print

  • Anatoly M. Khazanov

    Anatoly M. Khazanov ist Professor für Anthropologie an der University of Wisconsin, Madison.   Print

  • Cornelia Klinger

    Professor of Philosophy, University of Tübingen
    Read more

  • Gudrun-Axeli Knapp

    Professor of Social Sciences and Social Psychology, University of Hannover
    Read more

  • Jacek Kochanowicz

    Jacek Kochanowicz is Professor for Economic History at Warsaw University.       Print

  • Michal Kopecek

    International Relations, Charles University Prague
    Read more

  • János Kornai

    János Kornai is Prof. em. for Economics  at Harvard University and Permanent Fellow at the Collegium Budapest – Institute for Advanced Study. He is a member of the Hungarian Academy of Sciences and the Academia Europeae, and Foreign Member of the American, British, Bulgarian, Finnish, Russian and Swedish Academies. He has served as President of …
    Read more

  • Pavel Kouba

    Professor für Philosophie an der Karlsuniversität, Prag; Leiter des Zentrums für Phänomenologische Forschung an der Tschechischen Akademie der Wissenschaften
    Read more

  • János Mátyás Kovács

    IWM Permanent Fellow
    Lecturer, Department of Economics, Eötvös Lorand University, Budapest
    Read more

  • Ivan Krastev

    IWM Permanent Fellow
    Chair of the Board, Centre for Liberal Strategies, Sofia
    Read more

  • Yustyna Kravchuk

    PhD candidate in Film and Media Studies, National Academy of Sciences of Ukraine, Kyiv
    Read more

  • Jacek Kucharczyk

    Jacek Kucharczyk ist Head of Programs am Institute of Public Affairs in Warschau.   Print

  • Aleksander Kwasniewski

    Aleksander Kwasniewski war Präsident Polens. Seine Amtszeit verlief von 1995 bis 2005 über zwei Legislaturperioden.   Print

  • Mladen Lazic

    Professor of Sociology, University of Belgrade
    Read more

  • Claus Leggewie

    Professor für Politikwissenschaft, Justus-Liebig-Universität Giessen
    Read more

  • André Liebich

    Honorary Professor of International History and Politics, Graduate Institute, Geneva
    Read more

  • Burkhard Liebsch

    Burkhard Liebsch ist Professor für Philosophie an der Ruhr-Universität Bochum.   Print

  • Michal Luczewski

    Ph.D. candidate in Sociology, Warsaw University
    Read more

  • Charles S. Maier

    Charles S. Maier ist Direktor des Center for European Studies, Harvard University.   Print

  • Andrey Makarychev

    Andrey Makarychev ist Professor und Research Fellow am Institut Osteuropäische Studien an der Freien Universität Berlin.   Print

  • Michał Maciej Matlak

    Ph.D. candidate, Department of Political and Social Sciences, European University Institute, Florence
    Read more

  • Erik Meyer

    Erik Meyer ist seit 2000 wissenschaftlicher Mitarbeiter am Sonderforschungsbereich ‘Erinnerungskulturen’ an der Justus-Liebig Universität Gießen.   Print

  • Krzysztof Michalski

    IWM Founding Rector
    Read more

  • Hans J. Misselwitz

    Hans-Jürgen Misselwitz ist ein deutscher SPD-Politiker und Gründungsmitglied des Instituts Solidarische Moderne.   Print

  • Alessandro Monsutti

    Alessandro Monsutti is an associate professor of anthropology and development sociology at the Graduate Institute of International and Development Studies in Geneva, as well as research associate at the Refugee Studies Centre at the University of Oxford. He worked as a consultant for several nongovernmental and international organizations, icnluding UNHCR. His book War and Migration: Social Networks …
    Read more

  • Jan-Werner Müller

    Professor of Politics, Princeton University

    Visiting Fellow
    (September 2016 – June 2017)
    Read more

  • Rainer Münz

    Professor für Bevölkerungswissenschaft, Humboldt-Universität zu Berlin; Korrespondierendes Mitglied des IWM
    Read more

  • Sighard Neckel

    Professor of Sociology, Goethe-Universität, Frankfurt am Main
    Read more

  • Katherine Newman

    Katherine S. Newman is the James B. Knapp Dean of The Zanvyl Krieger School of Arts and Sciences. She is a widely published expert on poverty and the working poor who led major interdisciplinary initiatives at Princeton and Harvard universities.     Print

  • Pierre Nora

    Pierre Nora lehrt Geschichte an der École des Hautes Études en Sciences Sociales (EHESS) in Paris.   Print

  • Tereza Novotna

    Political Science, Boston University
    Read more

  • Ewald Nowotny

    Ewald Nowotny is Governor of the Austrian National Bank.   Print

  • Thomas Nowotny

    Thomas Nowotny teaches Political Science at the University of Vienna. He has been Austrian diplomat, private secretary to Austrian Chancellor Bruno Kreisky, senior political counselor to the European Bank for Reconstruction and Development, and consultant to the OECD.   Print

  • Vlad Odobescu

    Freelance journalist, Romanian Centre for Investigative Journalism, Bucharest
    Read more

  • Andrzej Paczkowski

    Professor für Geschichte, Institut für Politische Studien, Polnische Akademie der Wissenschaften, Warschau
    Read more

  • Emilia Palonen

    Politics, University of Essex
    Read more

  • Irina Papkova

    Irina Papkova is a Research Fellow of Georgetown University’s Berkley Center for Religion, Peace, and World Affairs. She spent five years teaching at the Department of International Relations and European Studies at Central European University, Budapest.   Print

  • Agnieszka Pasieka

    Ph.D. in Social Anthropology from the Martin Luther University, Halle/Saale
    Read more

  • Gleb Pavlovsky

    President, Center of Effective Policies; Member, Public Chamber of the Russian Federation; Editor-in-Chief, The Russian Journal (Moscow)
    Read more

  • György Péteri

    Professor of Contemporary European History, Norwegian University of Science and Technology, Trondheim
    Read more

  • Tanja Petrovic

    Tanja Petrovic works at the Scientific Research Center of the Slovenian Academy of Sciences and Arts, Ljubljana.   Print

  • David Petruccelli

    PhD candidate in History, Yale University
    Read more

  • Alexander von Plato

    Alexander von Plato ist ein deutscher Philosoph und Historiker. Er gründete das Instituts für Geschichte und Biographie an der Fernuniversität Hagen, das er bis 2007 leitete. Von 1996 bis 2000 war er Sekretär der International Oral History Association, von 2006 bis 2008 deren Vizepräsident. Er ist Mitherausgeber und Redakteur von BIOS – Zeitschrift für Biographieforschung, Oral …
    Read more

  • Andrei Plesu

    Andrei Plesu ist Rektor des New Europe College, Bukarest. 1989- 1991 war er rumänischer Kulturminister und 1997- 1999 rumänischer Außenminister.   Print

  • Martin Pollack

    Martin Pollack, geb. 1944 in OÖ, studierte Slawistik und osteuropäische Geschichte. Er war von 1987 bis 1998 Redakteur des “Spiegel” in Warschau und Wien und lebt heute als Schriftsteller und literarischer Übersetzer in Wien und Bocksdorf im Südburgenland. 2011 erhielt er den Leipziger Buchpreis zur Europäischen Verständigung und 2012 den Stanislaw-Vincenz-Preis. Zuletzt erschien von ihm …
    Read more

  • Krzysztof Pomian

    Krzysztof Pomian is Professor of History at the Nicolaus Copernicus University (Toruń) and Academic Director of the Museum of Europe in Brussels.   Print

  • Romano Prodi

    Romano Prodi war von September 1999 bis November 2004 Präsident der Europäischen Kommission.   Print

  • Lipin Ram

    PhD candidate and teaching assistant in Anthropology and Sociology of Development, Graduate Institute, Geneva
    Read more

  • Mykola Riabchuk

    Senior Research Fellow, Institute of Political and Nationalities’ Studies, Academy of Sciences, Kyiv
    Read more

  • Edelbert Richter

    Edelbert Richter ist deutscher Theologe, Politiker und war Mitglied des Deutschen Bundestages.   Print

  • Paul Ricoeur

    Paul Ricoeur ist Philosoph und war Professor Emeritus an der University of Chicago und an der Sorbonne. Er war Mitglied der Académie Francaise und Mitglied des Wissenschaftlichen Beirats des IWM. Er starb 2005.   Print

  • Michel Rocard

    Michel Rocard, former First Secretary of the French Socialist Party and a member of the European Parliament for 15 years, was Prime Minister of France from 1988 to 1991.   Print

  • Akos Rona-Tas

    Akos Rona-Tas is professor at the Sociology Department of the University of California, San Diego and a research associate at Met@risk, INRA, Paris. He is the author of the books Plastic Money: Constructing Markets for Credit Cards in Eight Postcommunist Countries (with Alya Guseva, 2014) and Surprise of the Small Transformation: Demise of Communism and …
    Read more

  • Lew Rubinstein

    Lew Rubinstein lebt als Poet und Essayist in Moskau. Nach dem Studium der Philologie war er als Bibliothekar tätig. Seit Ende der 1960er-Jahre verfasst er poetische Arbeiten, seit 1974 serielle Textzyklen als so genannte Kartotheken. Zusammen mit Andrej Monastyrskij, Dimitrij A. Prigov und Vladimir Sorokin gilt er als wichtigster Vertreter des Moskauer Konzeptualismus. Print

  • Jacques Rupnik

    Geschichte und Politikwissenschaft, Paris
    Read more

  • Claudia Šabi?

    Claudia Šabi? ist Politikwissenschaftlerin und Ethnologin. Seit 1998 ist sie Wissenschaftliche Mitarbeiterin an der Goethe-Universität, Frankfurt am Main. Print

  • Ranabir Samaddar

    Ranabir Samaddar is the Director of the Calcutta Research Group. His research focuses on migration and refugee studies, the theory and practices of dialogue, nationalism and post-colonial statehood in South Asia, and new regimes of technological restructuring and labour control. Among his many publications are Marginal Nation: Trans-border Migration from Bangladesh to India (1999), Politics of Dialogue: Living under …
    Read more

  • Paul Sanders

    Paul Sanders is a historian and management scholar. He is a full-time professor at Reims Management School in Reims, France. He has published across the disciplines of history, international relations and leadership.   Print

  • Karl Schlögel

    Karl Schlögel war Professor für Osteuropäische Geschichte zuerst an der Universität Konstanz, dann an der Europa-Universität Viadrina in Frankfurt/Oder. Nach seiner Emeritierung arbeitet er an einer Archäologie des Kommunismus und einer Geschichte des Wolgaraumes. Zurzeit ist er City of Vienna/IFK Fellow am IFK in Wien.     Print

  • Thomas Schmid

    Thomas Schmid is the publisher of the WELT Group, Berlin. He worked for various newspapers, among them as editor of the Frankfurter Allgemeine Zeitung and the Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung. From 2006 to 2010 he was Editor-in-Chief of Die Welt.   Print

  • Margit Schratzenstaller

    Margit Schratzenstaller is senior researcher at the Austrian Institute of Economic Research (WIFO) and is currently coordinating (together with Karl Aiginger and Stefan Ederer) ‘WWW for Europe’, a 4-year research project within the 7th Framework Program funded by the European Commission.   Print

  • Dieter Segert

    Dieter Segert ist Professor für Transformationsprozesse in Mittel-, Südost- und Osteuropa am Institut für Politikwissenschaft der Universität Wien. Seit September 2007 ist er Mitglied des Vorstandes des IDM Wien, seit Juni 2008 Mitglied der Leibniz-Sozietät der Wissenschaften zu Berlin.   Print

  • Victoriya Sereda

    Sociologie, Ivan-Franko-Universität, Lviv
    Read more

  • Michel Serres

    Michel Serres ist Philosoph und Mitglied der Académie Française.   Print

  • Marci Shore

    Associate Professor of History, Yale University
    Read more

  • Sławomir Sierakowski

    Director, Institute for Advanced Study, Warsaw; Founder, "Krytyka Polityczna" movement
    Read more

  • Sara Silverstein

    Ph.D. Candidate in Modern European and International History, Yale University
    Read more

  • Aleksander Smolar

    Political Science, Paris
    Read more

  • Timothy Snyder

    IWM Permanent Fellow
    Bird White Housum Professor of History, Yale University
    Read more

  • George Soros

    George Soros is a pioneer of the hedge-fund industry, investor and philanthropist, he is the author of many books, including Financial Turmoil in Europe and the United States: Essays (2012), The Soros Lectures: At the Central European University (2010), The Crash of 2008 and What it Means: The New Paradigm for Finance Markets (2009).   …
    Read more

  • Robert Spaemann

    Robert Spaemann ist Professor em. für Philosophie an der Universität München.   Print

  • Pawel Spiewak

    Associate Professor of Sociology, Department of Sociology and Philosophy, Warsaw University
    Read more

  • Wilfried Stadler

    Wilfried Stadler ist Unternehmensberater, Wirtschaftspublizist und Honorarprofessor an der Wirtschaftsuniversität Wien. Bis 2009 war er Vorstandsvorsitzender einer österreichischen Spezialbank für Unternehmensfinanzierung.   Print

  • Rudolf Stamm

    Rudolf Stamm war von 1975 bis 1988 Korrespondent der Neuen Zürcher Zeitung für Osteuropa und Österreich, anschließend bis 1999 für Italien, dann bis zu seiner Pensionierung 2002 für die USA mit Sitz in Washington D.C. Er starb 2010 in der Schweiz. 1985 erscheinen seine NZZ-Reportagen aus Osteuropa in dem Band Alltag und Tradition in Osteuropa. …
    Read more

  • Paul Starr

    Paul Starr ist Professor für Soziologie an der Princeton University und Mitherausgeber von The American Prospect. Er ist Pulitzer-Preisträger.   Print

  • Martina Steer

    ÖAW APART Fellow (History)
    Read more

  • Kristina Stoeckl

    Research Director
    APART Fellow, Austrian Academy of Sciences; Department of Political Sciences, University of Vienna
    Read more

  • Roman Szporluk

    Roman Szporluk is Professor em. of Ukrainian History at Harvard and Professor em. of History at the University of Michigan. He is a foreign member of the National Academy of Sciences in Kiev, Ukraine. His research focuses on modern Ukrainian, Russian, and Polish history, and on Marxism and nationalism in Eastern Europe.   Print

  • Charles Taylor

    IWM Permanent Fellow
    Professor em. of Philosophy, McGill University, Montréal
    Read more

  • Maria Teteriuk

    PhD candidate in Mass Communications and senior lecturer in Media Studies, National University of 'Kyiv-Mohyla Academy', Ukraine
    Read more

  • Philipp Ther

    Junior Professor of Polish and Ukrainian Studies, Europa-Universität Frankfurt / Oder
    Read more

  • Maria Todorova

    Professor of History, University of Illinois at Urbana Champaign
    Read more

  • Balázs Trencsényi

    Balázs Trencsényi, Ph.D., is Associate Professor at the Department of History, CEU. His research focuses on the comparative history of political thought in East Central Europe and the history of historiography. He is co-director of Pasts, Inc., Center for Historical Studies at CEU and Associate Editor of the periodical East Central Europe (Brill). He was …
    Read more

  • Stefan Troebst

    .
    Read more

  • Marius Turda

    Lecturer in the Education Abroad Program, Eötvös Lorand University, Faculty of Humanities, Budapest
    Read more

  • Andreas Umland

    Andreas Umland ist Wissenschaftlicher Mitarbeiter am Institut für Euro-Atlantische Kooperation Kiew sowie Herausgeber der Buchreihe Soviet and Post-Soviet Politics and Society, ibidem-Verlag Stuttgart. Print

  • Victoria Vasilenko

    Assistant Professor of Contemporary History and International Relations, Belgorod National Research University
    Read more

  • David G. Victor

    David G. Victor is a Professor at the School of International Relations and Pacific Studies at the University of California, San Diego, where he directs the Laboratory on International Law and Regulation.   Print

  • Harald Welzer

    Harald Welzer ist Forschungsprofessor für Sozialpsychologie an der Universität Witten/Herdecke und Direktor des Center for Interdisciplinary Memory Research am Kulturwissenschaftlichen Instituts Essen.   Print

  • Karolina Wigura

    Adjunct of the History of Ideas, University of Warsaw; Co-Editor of Kultura Liberalna
    Read more

  • Volodymyr Yermolenko

    Volodymyr Yermolenko is a Ukrainian philosopher and essayist. He has a degree in Political Science from the EHESS, Paris, and teaches at Kyiv Mohyla Academy in Kyiv. He is the author of the book Narrator and Philosopher: Walter Benjamin and his time (2011, in Ukrainian). Print

  • Oksana Zabuzhko

    Free-lance writer, Kiev
    Read more

  • Tatiana Zhurzhenko

    Research Director, Russia in Global Dialogue / Ukraine in European Dialogue
    Read more