Co delat s komunistickou minulostí?
Polská zkušenost

Jedním z mnoha jevů, z nichž se skládá proces přechodu od autoritativních (diktátorských, totalitárních) systémů k demokracii a průběh její stabilizace, je vztah k ancien régime.[2] Patří k jevům, které vzrušují „obyčejné občany” a vyvolávají prudké debaty a polemiky v řadách politických a intelektuálních elit. Nemá se tím rozumět, že je to ten nejdůležitější jev ani že přitahuje největší pozornost: před budovou vlády vícekrát demonstrovali lidé ohrožení propuštěním z práce a došlo ke srážkám s policií, rolníci na pohraničních stanicích vysypávali z vagonů stovky tun dováženého obilí, odpůrci potratů celé měsíce vytrvale hlídkovali před parlamentem. Zároveň – aspoň zatím – došlo jen k jedinému individuálnímu pokusu „vypořádat se s minulostí”: zemědělec, který byl v letech 1981-1989 z politických důvodů šikanován, udeřil kamenem generála Jaruzelského, když podepisoval knihu, ve které ospravedlňoval nastolení výjimečného stavu. Soudci už několikrát museli uklidňovat – a také vykazovat z jednací síně – veřejnost, která přišla k procesům s příslušníky bezpečnostního aparátu, ale nikdy tam, pokud vím, nedošlo k potyčkám. Jakkoli se tedy nesetkáváme s bezprostředními fyzickými reakcemi, je pro mnohé – například pro oběti teroru a represí – nejvýmluvnějším indikátorem rozsahu a hloubky uskutečněných změn to, jaké se vyvozují důsledky z (negativního) hodnocení nedávné minulosti.

V průzkumu veřejného mínění z listopadu 2000 na otázku: „Vládne ve třetí Polské republice dostatečná snaha, aby aktivní představitelé komunistické moci byli po právu odsouzeni?” odpovědělo odmítavě sedmatřicet procent dotázaných.[3] Nepadl sice dotaz, jak důležité je stíhání těchto zločinů v porovnání s jinými právními či politickými záležitostmi, které rozhodují o systémové transformaci, nicméně vyjádřený postoj lze uznat za projev váhy přikládané věcem z minulosti. Zřejmě však nemá pravdu Timothy Garton Ash, když obecně tvrdí, že od roku 1945 – narozdíl od předchozího stavu – odpověď na otázku po minulosti zní – remember, remember.[4] Přinejmenším pokud jde o Polsko, je veřejné mínění významně, ba dramaticky rozděleno. Ve zmíněném průzkumu si třicet čtyři procent respondentů myslelo, že už není vhodné stíhat činy, které polské právo označuje jako „komunistické zločiny”.[5] I když si o něco víc lidí (čtyřicet osm procent) myslelo, že tyto trestné činy by se měly stíhat i nadále, a byli tedy stoupenci paměti – a trestu -, neexistuje v této záležitosti konsenzus.

Problém „co dělat s minulostí” je sice jen jedním z prvků systémové změny, ale je vnitřně složitý, a tudíž by se měl popisovat a analyzovat přinejmenším v několika rovinách. Vycházím-li z dosavadního vlastního bádání a z literatury o předmětu, kterou znám, soudím, že je možné jej zkoumat v následujících kategoriích: 1. zákonodárné či soudní postupy tedy to, co se často označuje jakotransitional justice; 2. veřejná debata, která je nejčastěji (ale ne vždy) spojena se schvalovanými zákony, a má tudíž zároveň podobu veřejné polemiky a právního sporu; 3. historiografie; 4. změna symbolů; 5. vztah „obecné” společnosti k minulosti.

Je samozřejmé, že každé z kategorií by se dala věnovat samostatná monografie. Proto je zde mohu představit jen ve zhuštěné zkratce a na jednotlivých příkladech. Rovněž je samozřejmé, že výše zmíněné kategorie tvoří něco jako „spojené nádoby”, že na sebe vzájemně působí, a je obtížné stanovit, kde se nachází těžiště, i když se zdá, že v demokratickém státě je „nejvyšší instancí” veřejné mínění.

Transitional justice

Spravedlnost v době systémové změny by měla být – alespoň v tom, jak chápu tento obecný termín, a v případě Polska – představena ve dvou hlavních oblastech: trestní odpovědnosti a odpovědnosti politické.

Mohlo se zdát, že záležitost trestní odpovědnosti (čili jaspersovské „kriminální viny”) je jednoduchá, vlastně jen technická: stačí provést vyšetřování, podat obžalobu, uskutečnit procesy a odsoudit ty, kterým je dokázáno spáchání trestného činu. Jednat se začalo poměrně rychle, ve fázi „dětských krůčků demokracie” – na začátku srpna 1989, tedy ještě před vznikem vlády Tadeusze Mazowieckého, zřídil Sejm komisi, jejímž úkolem bylo vyjasnit asi sto případů úmrtí osob spjatých se Solidaritou a opozicí, jakož i kněží zabitých nebo zemřelých za neznámých okolností v období od nastolení výjimečného stavu do jara 1989. Tato komise neměla prokurátorské kompetence, avšak dokázala shromáždit mnoho dokumentů a vysledovat některé mechanismy teroru. Částečně v souvislosti s její prací bylo v letech 1990-1991 zahájeno vyšetřování řady případů, a to mimo jiné ve věci zavraždění kněze Jerzyho Popiełuszka v roce 1984,[6] masakru dělníků stávkujících v prosinci 1970, zabití horníků z dolu Wujek v prosinci 1981, zastřelení demonstrantů v Lubině v srpnu 1982, smrti studenta Grzegorze Przemyka v roce 1984, demonstranta v Nové Huti v roce 1982 a opozičního aktivisty Stanisława Pyjase v roce 1977. Některá z těchto trestních stíhání se týkala osob, které nejenže patřily k elitě komunistického státního a stranického aparátu, ale zároveň byly tvůrci dohod u „kulatého stolu” – generála Jaruzelského za prosinec 1970 a generála Kiszczaka za vraždění v dole Wujek.

Zvláštní kategorii tvoří stíhání příslušníků bezpečnostního aparátu z let 1944-1956. K ní patří stíhání skupiny příslušníků Správy vyšetřování v čele se zástupcem jejího ředitele Adamem Humerem nebo ve věci inspirování pogromu na Židy v Kielcích v červenci 1946. Celkem bylo zahájeno několik stovek vyšetřování týkajících se „stalinistických zločinů”, přičemž většina z nich byla zahájena „ve věci”, nikoli proti konkrétním osobám. Zpravidla je prováděli pracovníci Hlavní komise pro stíhání zločinů proti polskému národu, kteří až do roku 2000 neměli kompetence na úrovni prokuratury (mimo jiné nemohli podat obžalobu) a vystupovali vlastně jako vyšetřovatelé. Z těchto případů se před soud dostala jen nevelká část.

Zákon z února 1991, který ruší rozsudky vynesené v politických procesech v letech 1945-1956, nejenže umožnil obětem nebo jejich dědicům ucházet se o odškodnění, ale – a to nás zde zvláště zajímá – vytvořil možnost stíhat soudce a prokurátory podezřelé ze spáchání takzvaných soudních zločinů. První obžaloba (v roce 1992) se týkala soudců, kteří v roce 1952 potvrdili rozsudek smrti nad generálem Fieldorfem, jedním z hrdinů protinacistického podzemí. Do současné doby bylo odsouzeno asi třicet osob, z toho jen několik za trestné činy spáchané po roce 1956. O množství a průběhu kauz rozhoduje do jisté míry biologie: velká část pachatelů z let 1944-1956 už nežije, mezi živými není ani jeden z jejich nadřízených na nejvyšší úrovni. Rozsah vypořádání by byl zajisté jiný, kdyby se bylo odehrálo například v roce 1956, kdy v Maď arsku a v malé míře i v Polsku proběhlo vpravdě revoluční vyúčtování s minulostí (či spíš s jejími obránci).[7] Nejdůležitější se však zdá, že vedení procesů se v rámci postupů demokratických soudů ukázalo jako pomalé a složité: zůstalo jen málo dokumentů, svědky klame paměť, obžalovaní a jejich obhájci využívají procesních předpisů (jako je přítomnost obžalovaného u hlavního líčení), je potřeba řídit se principem presumpce neviny atd. Prokuratury a soudy jsou zavaleny běžnými záležitostmi a těžko lze vyloučit, že část soudců „není přesvědčena” o vhodnosti tohoto typu procesů, nejednou označovaných za politické; v jistém smyslu politické skutečně jsou, neboť každý odsouzený zatěžuje účet komunistického systému další položkou.

Určitou roli v odporu právnických kruhů sehrály roky nuceného zapomínání, indoktrinace a falšování historie.[8] Jako příklad procesu táhnoucího se do nekonečna lze uvést kauzu zabití devíti horníků v dole Wujek, která už jednou skončila u první instance zproštěním obžaloby, poněvadž soud nemohl s úplnou jistotou prohlásit, kteří z dvaadvaceti obžalovaných členů zvláštní čety osobně nesou vinu za smrt stávkujících horníků.[9] Stíhání bylo zahájeno v roce 1990 a dodnes nepadl pravomocný rozsudek. Podobné je to s kauzou zabití několika desítek osob v prosinci 1970 – teprve deset let po zahájení vyšetřování dokázal prokurátor přednést obžalobu.

Není tedy divu, že v již zmíněném průzkumu z listopadu 2000 až šestašedesát procent respondentů nevěřilo, že všichni pachatelé budou po právu odsouzeni, zatímco opačné přesvědčení chovalo jen jedenáct procent respondentů. Ti, kteří si myslí, že viníci mají být stíháni, ale nevěří v možnost zakončení procesu odsouzením, představují skupinu (neví se, jak početnou) lidí ochotných dávat to za vinu politice, kterou uplatňovala část mocenských elit vzešlých ze Solidarity. Hlavním cílem útoků je Tadeusz Mazowiecki jako autor výrazu „tlustá čára”, přestože smysl tohoto výroku byl ve skutečnosti jiný, než jaký je mu připisován. Bez ohledu na různé názory na „tlustou čáru” je dosti zřejmé, že rozsah soudního vypořádání s osobami ancien régime vyplývá přímo z charakteru transformace, která začala domluvou.

Politickou odpovědnost lze vnímat ve dvou různých rovinách: jako odpovědnost konkrétních osob a jako něco na způsob skupinové odpovědnosti. První pokus pohnat někoho k odpovědnosti před Státní tribunál se uskutečnil již v srpnu 1989. Týkal se bývalého premiéra Mieczysława F. Rakowského, kterému „solidaritní” opozice vyčítala, že rozhodnutí z prosince 1988 začít s likvidací Gdaňských loděnic, které přijala jeho vláda, bylo nezákonné a motivované politicky. I když se záležitost několikrát vracela na jednání příslušné parlamentní komise, závěrečné rozhodnutí nepadlo. Větší význam měla iniciativa parlamentního klubu Konfederace nezávislého Polska – strany s rozhodně antikomunistickým zaměřením, která existovala od roku 1979 (zpočátku nelegálně). Jejím cílem bylo postavit před Státní tribunál dvacet šest členů Vojenské rady národní spásy a Státní rady kvůli jejich odpovědnosti za nastolení výjimečného stavu. V podstatě to byl návrh směřující proti generálovi Jaruzelskému. V době desátého výročí vyhlášení výjimečného stavu Sejm v souladu s předpisy předal záležitost Komisi ústavní odpovědnosti. Přestože v této komisi (jakož i v Sejmu) měly rozhodující většinu strany vzešlé ze Solidarity a z bývalé demokratické opozice, vleklo se projednávání návrhu velmi pomalu, až nakonec ve volbách v roce 1993 získaly většinu postkomunistické strany a složení komise doznalo zásadní změny. Pracovala i nadále – byli vyslýcháni obvinění a svědci, shromážděno mnoho dokumentů opatřených označením „tajné – zvláštního významu”, jež si komise vyžádala i z Čech a z Německa, několik profesionálních historiků sepsalo expertizy – nakonec však většina jejích členů usoudila, že neexistují podklady k tomu, aby obvinění byli postaveni před soud, a Sejm toto stanovisko v červnu 1996 na plenárním zasedání přijal. V důsledku toho politickou odpovědnost nenesl ani jeden z členů komunistické elity.

Skupinová (kolektivní) politická odpovědnost, to není v zásadě nic jiného než právními ustanoveními vynucená výměna elit. Tam, kde proběhne „normální” revoluce, problém míst pro nové, vítězné elity v podstatě neexistuje – králové či prezidenti, ministři i generálové, prokurátoři a policisté zahynuli v boji, byli pověšeni na lucernách nebo hnijí ve vězení, těm šťastnějším se povedlo utéci za hranice. Když však systémová změna probíhá prostřednictvím dohody „starých” a „nových” elit, zbývají jen kroky zakotvené v právních normách. Základním nástrojem změny jsou samozřejmě volby (parlamentní, komunální a další), část někdejší antikomunistické opozice ale dost rychle pochopila, že to není dostačující, a začala usilovat o přijetí předpisů, kterými by si vynutila výměnu elit. Tento postup se nejčastěji označuje jako „dekomunizace”. Přes několikeré pokusy (1992, 1997) v Polsku nebyl přijat dekomunizační zákon. Pravicové kruhy – zvláště ty, které vzešly z někdejší antikomunistické opozice – mají za to, že ne-dekomunizace veřejného života a státní správy (zejména hospodářské a finanční) je jednou z hlavních brzd transformace, poněvadž zpochybňuje věrohodnost nového systému, přeje korupci a vytváří systém, kterému se občas říká „nomenklaturní kapitalismus”.

Odpůrci dekomunizace, kteří se vyskytují nejen mezi členy bývalé komunistické strany, ale patří k nim i část bývalé opozice, argumentují tím, že normy demokratického státu vylučují jakoukoli právní diskriminaci. Tvrdí také, že kroky takového druhu vedou k hromadění vnitřních konfliktů, hrozí „zrevolučněním” transformačního procesu a destabilizací. Veřejné mínění je ohledně této záležitosti – podobně jako ohledně jiných – do hloubi rozděleno.[10] Volební úspěchy postkomunistické strany (parlamentní volby v roce 1993, prezidentské volby v letech 1995 a 2000) existenci tohoto rozdělení potvrzují. Za této situace byl jedinou částí státní správy, kde se konaly celkové prověrky, bezpečnostní aparát, z nějž odešla víc než polovina příslušníků, ale k „nulové variantě” nedošlo ani v osazenstvu rozvědky.[11]

Dekomunizační právní kroky byly naopak učiněny v institucionální oblasti: podle rozhodnutí Sejmu stát převzal majetek komunistické strany,[12] která se navíc v lednu 1990 „sama rozpustila” a přeměnila se ve stranu, jež si do názvu dala termín „sociální demokracie”. Přeměna bývalé komunistické strany se stala příležitostí k „vnitřní výměně elit”, protože značná část aktivistů a funkcionářů z různých stranických úrovní odešla z veřejného života, ať už do důchodu nebo do různých skulin nedekomunizované hospodářské sféry – anebo do privátního sektoru, na jehož vzniku měli značný podíl lidé, kteří před rokem 1989 náleželi k nomenklatuře.

Právním procesem specifickým pro transformaci od komunismu k demokracii, který lze pokládat jak za dekomunizační krok, tak i za „individuální politickou odpovědnost”, jsou lustrace (vymyšlené, jak známo, v Československu) čili zveřejnění a tím potrestání – v podobě ostudy nebo znemožnění přístupu do určitých funkcí – bývalých tajných spolupracovníků bezpečnostního aparátu a rozvědky. Jde o proces vskutku specifický, neboť v podobných rozměrech nebyl použit při denacifikaci po druhé světové válce ani se neobjevuje při transformacích nekomunistických diktatur. Lustrace vzbudily snad nejvíc polemik, které často nabývaly podoby hrubých hádek; jistě proto, že se nejednou obracely i proti vítězům, proti lidem, kteří se před pádem komunismu angažovali v opoziční činnosti. Nejcennějšími spolupracovníky byli totiž ti, kteří působili v opozičních skupinách nebo organizacích, i když agenturní síť měla zajisté za úkol kontrolovat značnou část společnosti (a do roku 1956 celou společnost, včetně členů komunistické strany).

První lustrační záměry se v Polsku objevily na jaře 1990, právní podoby se jim však dostalo až o dva roky později, což vyprovokovalo jednu z největších politických krizí a vedlo k definitivní dezintegraci „postsolidaritního tábora”. Osmadvacátého května 1992 přijal Sejm usnesení (nikoli však zákon) ukládající ministrovi vnitra, aby zveřejnil bývalé tajné spolupracovníky, kteří zastávají vysoké státní (včetně parlamentních) a samosprávné funkce nebo pracují v oblasti justice. Čtvrtého června večer předal ministr předsedům parlamentních klubů první seznam, na němž figurovalo nejen mnoho poslanců a ministrů, ale také prezident Lech Wałęsa a předseda Sejmu, který byl zároveň předsedou strany, k níž ministr vnitra patřil. Byla to takzvaná noc svazků, v jejímž důsledku padla pravicová vláda Jana Olszewského a samotná myšlenka lustrací se v očích části politické elity i veřejného mínění vážně – nebo úplně – zdiskreditovala.

„Válka svazků” se stala trvalým prvkem polského veřejného života a do jisté míry jí zabránilo až to, že v dubnu 1997 byl přijat takzvaný lustrační zákon,[13] který se po dvou novelizacích začal v létě 1999 uplatňovat. Zákon zaručuje dvoustupňový soudní proces, v němž úřad Mluvčího veřejného zájmu plní roli prokurátora a zvláštní komora Odvolacího soudu zastává roli soudu, a opírá se o pojem „lustrační lež”. Znamená to, že proces je veden proti osobám, které ve zvláštním prohlášení podepisovaném všemi, kdo zastávají zákonem vymezené funkce, svou dřívější spolupráci zatajily. První rozsudek za „lustrační lež” byl vyřčen v září 1999 a týkal se právníka (advokáta), ovšem zájem veřejného mínění samozřejmě přitahují záležitosti politiků a vysokých státních úředníků. Do dnešní doby bylo vyneseno víc než deset pravomocných rozsudků, které byly potvrzeny v odvolacím řízení u Nejvyššího soudu. Je důležité upozornit, že přiznání dřívější spolupráce ještě v očích voličů nikomu neuškodilo,[14] ačkoli kvůli němu několik poslanců ztratilo mandát. Jedním z nich byl hrdina stávek z prosince 1970 a srpna 1980 Marian Jurczyk ze Štětína.

Po dlouhých debatách a polemikách byla vytvořena a v červenci roku 2000 začala fakticky pracovat zvláštní státní instituce, která svou činností obsáhne značnou část sféry transitional justice: je to Ústav národní paměti.[15] K úkolům ústavu patří vyšetřovat a předkládat soudům obžaloby ve věcech nacistických a komunistických zločinů (a také obecněji zločinů proti lidskosti), přechovávat dokumenty zvláštních služeb a zpřístupňovat dokumenty, které bezpečnostní aparát komunistického státu tajně shromažď oval o konkrétních osobách (proces známý jako „zpřístupňování svazků”). K jeho úkolům také náleží – a to vykračuje za oblast práva – vědecké bádání. Ve skutečnosti vznik ústavu spíš integruje dosud prováděné kroky a poskytuje jim lepší technické a materiální zázemí, než aby vytvářel nové pole aktivit. Důležitým faktorem je jeho silné právní „zakotvení”: je zcela nezávislý na státní správě, protože jak jeho předsedu, tak správní radu (kolegium) volí Sejm na dosti dlouhé funkční období (předsedu na pět let, kolegium na sedm let).

Takto víceméně vyhlíží celá oblast, kterou zde označuji jako transitional justice a v níž je určitá část aktivit natolik spjata se změnou systému, že některé zločiny a trestné činy mohly být stíhány právě jen díky této změně, ač naplňovaly jejich skutkovou podstatu i podle litery práva ancien régime.[16] Závěrem lze říci, že navzdory mnohému úsilí vtisknout spravedlnosti revoluční znaky byla dosud v Polsku udržena v mezích práva. Samozřejmě však tento stav lze označit tak, jak to učinil Jörg Arnold z Ústavu Maxe Plancka ve Freiburgu – jako „částečnou trestní neodpovědnost pachatelů zločinů”.[17]

Veřejná debata o minulosti

Tuto debatu ve značné míře podněcovaly nebo usměrňovaly výše uvedené legislativní kroky, samozřejmě však měla (a má – protože přece ještě neskončila!) také vlastní dynamiku, která vyplývala z politického nebo intelektuálního dění a občas také z reakce na to, co se dělo v jiných zemích procházejících procesem transformace. Impulz k vyjádření stanovisek nabízela i více nebo méně „kulatá” výročí (mimo jiné v roce 1994 padesát let od počátků komunistického režimu, v roce 1991 deset let od nastolení výjimečného stavu, v roce 2000 třicet let od dělnické revolty na pobřeží). Po pravdě řečeno, vzhledem k rozsáhlosti debaty i k množství diskutovaných témat se pokus představit ji v takto krátkém vystoupení jeví jako krkolomná a zajisté i vcelku neracionální úloha. Počet textů, jež by bylo potřeba analyzovat, jde do tisíců, ke slovu se totiž přihlásila snad veškerá politická a intelektuální „esa” ze všech oborů, přední novináři a také historici, sociologové a filozofové, přičemž diskutující tu lépe, jindy hůře spojovali pravidla vědecké pracovny s poetikou tiskové polemiky. Do debaty vstupovali i arcibiskupové. V kompetentně připraveném a velmi obsáhlém výboru z článků v tisku Spor o Polsko 1989-1999[18] zaujímají kapitoly „Čím byla Polská lidová republika” a „Intelektuálové a komunismus” přes jednu desetinu obsahu, a přesto se vztah k minulosti jako téma objevuje i v řadě dalších kapitol.[19]

Nejjednodušší je samozřejmě ukázat krajnosti: na jedné straně se můžeme setkat s takřka bezpodmínečnou obranou „výdobytků lidového Polska”, které zahrnovaly mimo jiné modernizaci hospodářství, osvětovou revoluci, společenský vzestup, rovnost šancí, což všechno po roce 1989 zničil „divoký kapitalismus”; na druhé straně je Polsko představováno jako totalitární stát teroru a represe, který podle směrnic úchylné ideologie řídili „sluhové cizí mocnosti”, přičemž ničili přirozená společenská pouta i tradice a jako své dědictví zanechali dezorientovanou společnost (homo sovieticus) a zruinované hospodářství.

Krajnosti, jak tomu obvykle bývá, jsou zřídkavé, ale lze se odvážit teze, že to, co se nachází mezi nimi, vykazuje častěji tendenci „tíhnout ke křídlům” než distancovat se od nich. Mám přitom dojem, že větší sklon k ústupkům jeví postkomunističtí obránci ancien régime, z nichž mnozí uznávají, že „ničemnosti nedemokratického systému, spáchané zločiny a křivdy na lidech nikdy nemohou být ospravedlněny, a tím spíš zapomenuty”.[20] Podobný závěr je možné vyvodit z faktu, že na jeden z nepočetných pokusů navrhnout „společné dějiny”, ke kterému během kampaně před volbami do parlamentu v roce 1995 společně přistoupili Adam Michnik a Włodzimierz Cimoszewicz (jeden z postkomunistických lídrů),[21] značně negativněji zareagovali lidé rekrutující se z někdejší opozice[22] než z komunistické strany. Michnik, který už dlouhá léta působí ve prospěch „smíření v pravdě”, nemá příliš mnoho stoupenců mezi aktivisty někdejší opozice a jeho heslo „amnestie – ano, amnézie – ne” pochopitelně nachází větší podporu u bývalých členů strany než u někdejších spolubojovníků v zápase s „komunou”. Ani takoví však nescházejí.

V argumentaci obhájců ancien régime se poměrně často vyskytuje tendence poukazovat na vnitřní – tedy v lůně samotné komunistické strany se nacházející – sklony k reformě, a dokonce ke změně systému. Argumentace tohoto druhu staví na zdůrazňování role reformátorů různého typu, ba i revizionistů, při nepochybné evoluci systému od totalitární k autoritářské podobě, jakož i na připomínání závěrečné etapy, kdy se Jaruzelského vedení, jež disponovalo všemi prostředky k rozpoutání násilí, rozhodlo pro „pokojné předání moci”. Tento závěr má sloužit jako důkaz nezávislosti a demokracie, které se proměnilo ve skutečnost při první vhodné příležitosti, jíž byla destalinizace v Sovětském svazu. Ruku v ruce s touto tezí jde snižování významu opozice a Solidarity, až po takřka úplnou negaci jejich role: „Kdyby Solidarita nevznikla,” píše jeden z plodných publicistů, „bylo by Polsko na přelomu tisíciletí rovněž nezávislým státem, v němž by proces dekomunizace dávno skončil. Jediný rozdíl by byl v tom, že by v našem právním systému nedošlo k uzákonění svébytného anarchismu.”[23]

Podobně radikální hodnocení nechybějí pochopitelně ani na druhé straně, jejíž představitelé zdůrazňují, že se až do konce „starého režimu” udržely základní mocenské nástroje a techniky, jako byly rozvinuté tajné služby, důsledná indoktrinace armády, faktický mocenský monopol, systém nomenklatury, cenzorská kontrola a řízení nejdůležitějších sdělovacích prostředků, přizpůsobování linii moskevského centra a tak dále. V pádu systému pak spatřují buď plánovitou činnost – a to v rozsahu celého „sovětského bloku” – speciálních služeb, anebo „dohodu” komunistů („rudých”) s umírněnými aktivisty opozice („růžovými”), která těm, kdo předávali moc, zaručila beztrestnost.

Jak to obvykle s veřejnými debatami bývá, zůstává každý na svém stanovisku a nejednou je úporně brání. Většina veřejného mínění se však na celou debatu dívá dosti skepticky. Jak vyplývá z průzkumu prováděného v lednu 2000, čtyřiašedesát procent dotázaných se domnívalo, že „debata o tom, čím byla PLR”, je „spíš” nebo „rozhodně” nepotřebná. Jen sedmadvacet procent respondentů zastávalo názor, že by se v ní mělo pokračovat. Koneckonců je však důležité diskutovat i pro těch dvacet sedm procent!

Historiografie

V určitých ohledech je obtížné oddělit to, co vzniká a je prezentováno jako vědecké dílo (pojednání, monografie, syntéza atd.), od veřejné debaty. Je tomu tak mimo jiné proto, že – jak už jsem připomněl – profesionální historici se oné debaty často účastní, a také vzhledem ke skutečnosti, že oba diskurzy mají mnoho společných témat. Nadto jsou nejnovější dějiny samosebou často propleteny s probíhajícími politickými spory, a historici jsou přece také lidé (nebo spíš občané) a mají vlastní názory. Ty nemusejí překážet při bádání o středověku, ale mohou dělat problémy historikovi minulosti právě uplynulé, které se – jak se přece často stává – aktivně účastnil.

Pro polskou historiografii v období po roce 1989 je charakteristické, že do systémové změny vstupovala způsobem, jenž lze označit za evoluční. Stalo se to především díky tomu, že v ní už dříve existoval faktický pluralismus, spojený s existencí takzvaného druhého vydavatelského oběhu, který umožňoval vydávání mimo kontrolu cenzury a také dosti živé kontakty s politickou emigrací. Pro demokratickou opozici byly soudobé dějiny už od roku 1977 důležitým nástrojem k delegitimizaci systému[24] a po roce 1989 zůstala souvislost bádání (i personálně) do značné míry zachována. Změny, k nimž došlo po pádu komunismu, způsobily mimo jiné nejen zánik ústředního řízení a kontroly bádání, které v posledních letech ancien régime už ani tak nemohly účinně plnit svou funkci, ale mělo rovněž za následek dezintegraci historiků, kteří byli vůči systému loajální. Určitá část z nich se dost rychle „přenesla” k jiným tématům a změnila dřívější hodnocení, i když případy celkového přechodu do „opačného tábora” byly řídké.

Obecně se ručička vychýlila na druhou stranu a namísto popisů „zápasu s bandity” o „udržení vlády lidu” se jedním z nejčastěji zkoumaných badatelských témat staly teror a represe či utrpení antikomunistického podzemí. Je to tedy do značné míry martyrologická historiografie, malující černými barvami komunistické Polsko a Velkého bratra. Je to také historiografie zpolitizovaná – v tom smyslu, že politické dějiny výrazně dominují nad jinými proudy, z nichž některé – například hospodářské dějiny – v bádáních a publikacích takřka absentují. Je však důležité si všimnout, že – mimo jiné i díky přístupu ke dříve tajným pramenům – jsou poměrně „módním” předmětem výzkumů postoje a chování velkých společenských skupin. Jak si lze snadno domyslet, pozornost historiků se soustřeď uje na postoje nepřátelské ke komunistickému systému. Jedním z plodů svobody projevu a s tím spojeného zlehčování dosavadních tabu – nejen těch, která nařizovala moc, ale i společenských, neformálních zákazů – se stal zájem o menšiny a vůbec národnostní politiku komunistického Polska. Zkoumána je samozřejmě i sama komunistická strana a mocenské mechanismy, jakož i podřízení Polska Sovětskému svazu. Nápadným znakem současné historiografie je svébytná „dokumentomanie” – zveřejňování pramenů různého druhu – což může mít souvislost s nedůvěrou širší veřejnosti vůči historikům – „čistý dokument” má chránit před výtkami zaujatého komentáře či analýzy.

Ačkoli je mezi historiky snadno možné rozlišit ty, kteří mají – i kdyby jen volbou témat – k nedávné minulosti kritický vztah, od těch, kteří ji spíš stvrzují, neznamená to, že v každé z takto vymezených skupin neexistují vnitřní rozdíly. Například jednou ze zajímavějších debat je v posledních letech diskuse o rozsahu a formách společenského odporu, kterou zahájila kniha Andrzeje Friszkeho Politická opozice v PLR 1945-1980, vydaná v roce 1994. Tato diskuse se vede vlastně výhradně mezi historiky vyjadřujícími se jednoznačně pro negativní hodnocení komunistického Polska.

Závěrem se dá říci, že většina historiků zabývajících se soudobými dějinami má výrazný sklon k negativnímu hodnocení komunistického systému, což je vidět jak v textech vědecké povahy, tak v publicistických a popularizačních vystoupeních.

Změna symbolů

Nevím, kolik obyvatel Nowotkovy ulice ve Varšavě sledovalo debaty historiků či politiků o komunistickém Polsku, zajímalo se o lustrace nebo o procesy s pachateli z dob stalinismu. Avšak o tom, že mizí jedna tradice a na její místo nastupuje jiná, se mohli přesvědčit všichni, když dosavadního patrona „jejich” ulice – komunistického aktivistu, kterého v roce 1942 zastřelil jeho stranický soudruh – nahradil generál Anders, jeden z „nezlomných” v politické emigraci, vyhlášený antikomunista a v letech 1939-1941 vězeň v Lubjance. Nebyl to izolovaný případ: v letech 1989-1995 byly ve Varšavě změněny názvy asi dvou set ulic a náměstí a zmizely některé pomníky.[25] Občas se vracely někdejší staré názvy, ale častěji se objevovaly nové. V krátkém, ale dokonale zpracovaném „případu” Lodže Rafał Stobiecki tvrdí, že změny názvů nebyly obyčejnou „historickou pomstou”, ale že „odrážely hluboké změny probíhající v historickém vědomí společnosti, a zároveň ukazovaly záměry moci, v tomto případě lokální, směřující k vytváření nového vztahu k tradici”.[26] Je méně důležité, koho se zbavit, důležitější je, kdo se objeví. Především, soudí Stobiecki, šlo o pokusy nově chápat „tvář polského vlastenectví”, která se představuje v romantické verzi, prostřednictvím „hrdinů prohraných bitev a válek, mučedníků za národní věc”. Na základě útržkovitých informací z dalších měst lze soudit, že je to povšechná tendence.

Tyto změny se neodehrávaly bez konfliktů, které ostatně nemusely vždy mít – i když většinou tomu tak bylo – politický základ. Tak obyvatelé ulice s naprosto nezabarveným, ale starým názvem „Stoličná” dlouho bojovali (založili dokonce Výbor na obranu Stoličné) proti tomu, aby ulice dostala název nejznámějšího mučedníka výjimečného stavu Jerzyho Popiełuszka. Záležitost nakonec rozhodl – ve prospěch stoupenců změny názvu – až Vrchní správní soud. Po parlamentních volbách v roce 1993, které vyhráli postkomunisté, a po úspěchu jejich kandidátek ve volbách komunálních začalo v některých městech docházet ke konfliktům, neboť nová většina se pokoušela vrátit některé staré názvy nebo bránila před „dekomunizací” ty, které předtím nikdo nestihl změnit nebo na které se prostě zapomnělo. Na zasedání jedné z obecních rad se odehrála následující slovní výměna: Pravicový „radní … radil levici, aby se zamyslela nad svými kořeny: Jsou to kořeny sociálnědemokratické, nebo vyrůstají ze stalinských katů? Levicový lídr … odporoval: Každý má své hrdiny. – To nejsou hrdinové, ale zrádci!” [27]

I když neznám dosavadní výsledek těchto „malých občanských válek o tradice”, mám podezření, že dialogů podobného druhu byly desítky. V úhrnu však „dekomunizace” veřejného prostoru proběhla ve velkém rozsahu.

Společnost ve vztahu k minulosti

Nevím, jsou-li průzkumy veřejného mínění dobrým způsobem, jak zjistit, co si lidé skutečně myslí, ale – analogicky k Churchillově známé průpovídce o demokracii – nebyl dosud vynalezen lepší způsob, jak se seznámit s názory v masovém měřítku. Odvolávám se tedy na průzkumy, které se v Polsku prováděly po roce 1989. Bylo jich hodně (jistě přes sto padesát), ale protože se nikdo ještě nepokusil provést jejich analýzu, která se tu samozřejmě udělat nedá, jsem nucen představit jen několik vybraných.

Je však nutné začít od jednoho konstatování Barbary Szacké, která se historickým vědomím Poláků zabývá už mnoho let. Ta na základě výzkumů, které podnikala v letech 1965-1988, uvádí, že „během trvání PLR přibývalo jevů hodnocených záporně a nepřibývalo těch, jež by byly hodnoceny kladně”, což ji vede k závěru, že „změny obecné společenské paměti nejsou jen odvozeny od systémových změn, ale jsou spíš jejich předzvěstí a vkračováním do nich”.[28] Dá se tedy říci, že podobně jako u veřejné debaty o komunistickém Polsku a historiografie tohoto období ani v tomto případě není rok 1989 skutečně „tvrdou” cézurou, nýbrž to, co se dělo v pozdějších letech – v tomto případě ve vrstvě historického vědomí -, bylo do jisté míry pokračováním něčeho, co se projevovalo již dříve.

Existují samozřejmě příliš závažné rozdíly. Jeden má podobu řekněme technickou: likvidace mocenského monopolu a kontroly poskytla neporovnatelně lepší možnosti provádění průzkumů. Ještě značně větší význam má fakt, že na vztah k předtransformační skutečnosti má obrovský vliv zkušenost a vnímání skutečnosti nové. Zatímco předtím ve skutečnosti chyběla reálná srovnávací perspektiva – ti nejstarší pamatovali předválečné období, jiní měli jen mlhavou (a často idealizovanou či abstraktní) představu o „Západu” – po roce 1989 se nabízelo porovnání minulosti s aktuálním stavem. Bez speciálních výzkumů na toto téma, které, pokud vím, nebyly provedeny, jsme však odkázáni na pouhé úvahy.[29]

Hned zpočátku budiž řečeno, že Poláci se obecně k faktu změny systému vztahují pozitivně. V letech 1994-1999 se konala řada průzkumů, jejichž hlavní otázka zněla: „Bylo správné, nebo nesprávné změnit společenský systém?” Výrazná většina – od šedesáti procent (v březnu 1994) do čtyřiasedmdesáti procent (v říjnu 1995) – vždy uváděla, že to „bylo správné”. Méně pozitivní vůči aktuální situaci však byly odpovědi na otázku, zda „změny, k nimž došlo po roce 1989, přinesly lidem více prospěchu nebo škod”. Průzkumy prováděné v týchž letech ukazují značnou nerozhodnost v názorech, nicméně procento těch, kteří si mysleli, že změny přinesly „více prospěchu”, nikdy nepřekročilo dvaatřicet procent a častěji bylo nižší než podíl těch, kteří si mysleli, že změny přinesly „více škod” (nerozhodně odpovídalo od dvaceti čtyř do čtyřiceti dvou procent respondentů). V jednom z průzkumů uskutečněných v roce 1997 uvedlo čtyřicet procent dotázaných, že pro ně osobně bylo „zemí lepší k životu” Polsko před rokem 1989 (pětačtyřicet procent uvádělo, že se jim lépe žije „nyní”).[30] Těch, kdo hodnotili změnu pozitivně, tedy nikdy nebylo méně než šedesát procent, zároveň však podíl těch, kdo si mysleli, že se po změně žije lépe, nebyl nikdy vyšší než dvaatřicet procent. Tento rozpor nemusí být důkazem společenského „rozdvojení osobnosti”, nýbrž může odrážet oddělení veřejné sféry od sféry privátní: země je lepší, i když mně je hůř. Ve zkratce řečeno, převládá racionální a střízlivý přístup ke skutečnosti a distance vůči komunistické minulosti.

Tuto distanci potvrzuje mimo jiné průzkum z roku 1994, který se dotazoval na tři nejdůležitější události polských dějin. Do seznamu patnácti takových událostí zařadili autoři průzkumu čtyři spjaté s nejnovější historií a v odpovědích zaznamenali následující pořadí preferencí: změny systému v roce 1989 (37 %); vytvoření Solidarity (23 %); manifest Polského výboru národního osvobození (lublinského výboru) z 22. července 1944[31] (10 %); říjen 1956 (6 %).

Je pochopitelné, že na prvních místech se ocitly události dávné nebo starší historie, jako přijetí křesťanství v Polsku v roce 966 (54 %), získání nezávislosti v roce 1918 (53 %) a Ústava z roku 1791 (43 %). Hned za nimi ovšem s výraznou distancí od mezníků náležejících k tradici komunistického Polska – následovaly události, které měly jednoznačně antikomunistický charakter: pád „starého režimu” a vznik síly, která přitom sehrála rozhodující roli.

Dá se tedy říci, že v obecných otázkách je polské veřejné mínění do značné míry „dekomunizováno”, a dokonce že jeví výrazné znaky objektivního vztahu k minulosti. Takto lze například interpretovat průzkum o Solidaritě prováděný v srpnu 2000. Na žádost, aby respondent formuloval svůj názor na roli Solidarity v dějinách Polska bez ohledu na názor na Solidaritu současnou, uvedlo až šedesát sedm procent osob, které v posledních volbách hlasovaly pro postkomunisty, že to byla role pozitivní. Podobně se vyjádřilo i dvaasedmdesát procent dotázaných, kteří byli před rokem 1989 členy komunistické strany. Lze tedy prohlásit, že Solidarita z osmdesátých let se natrvalo stala pozitivním prvkem národních dějin.

Nevylučuje to však nostalgii. Podle průzkumu, který v roce 1994 provádělo vídeňské Sdružení Paula Lazarsfelda (v jedenácti postkomunistických zemích), se třicet osm procent Poláků vyslovilo o komunismu jako o politickém systému pozitivně a dvaapadesát procent chválilo komunistický ekonomický systém. Jak se zdá, náklady a otřesy transformačního období výrazně poznamenávají paměť ve vztahu k někdejšímu systému. Nelze však zapomínat ani na obyčejnou, „biologickou” nostalgii: kdysi bývalo dobře, protože jsem byl mladý, zdravý a děvčata mě milovala. A systém… Kdo přemýšlel o systému!

Příliš často jsou však názory veřejnosti rozděleny mnohem víc než v případech, na které jsem poukázal výše – což přitom neznamená, že je lze vždycky pokládat za plně koherentní. Tak například v roce 1998 soudilo třicet devět procent dotázaných, že nastolení výjimečného stavu bylo opodstatněné, [32] a dalo by se tedy předpokládat, že stejně vysoké bude procento sympatizantů generála Jaruzelského. Přitom však v témže roce na otázku, „kdo v celém svém životě udělal pro Polsko víc dobrého, Wojciech Jaruzelski nebo Lech Wałęsa”, předseda Solidarity rozhodně „zvítězil” nad svým dlouholetým protivníkem (nepřítelem) – vyjádřilo se pro něj čtyřicet devět procent dotázaných, zatímco pro strůjce a vykonavatale výjimečného stavu dvaadvacet procent.[33] Velmi výrazně je rozdělen také názor na odpovědnost za masakr stávkujících v roce 1972: dvaačtyřicet procent respondentů soudí, že za něj generál Jaruzelski nenese odpovědnost a neměl by být souzen, opačný postoj projevilo třicet devět procent dotazovaných.

Pokus o závěr

Mnoho lidí se domnívalo, že po pádu komunistického systému se vězení naplní odsouzenými estébáky a stranickými funkcionáři, za mříže půjde i sám generál Jaruzelski, bývalí aktivisté PSDS zmizí ze Sejmu, z médií a přednáškových sálů, obdobně dopadnou tajní spolupracovníci bezpečnosti, historici budou opěvat výhradně nezlomné osobnosti z antikomunistického podzemí a Poláci jako jeden muž odmítnou jakkoli dobře vzpomenout na léta „otroctví a útlaku” – a tak jako kdysi jich bude devadesát devět procent hlasovat „pro”, jenže pro antikomunistické strany.

Ti, kteří chovali takové naděje, se cítí hluboce zklamáni, protože žádná z těchto tužeb nebyla splněna. Nic však také nenaznačuje, že si bývalí protivníci padnou do náruče, „chyby a deformace” – a dokonce zločiny, jichž se moc dopustila – budou odpuštěny a vznikne jediná společná historie nedávné minulosti, v níž budou uznány všechny zásluhy. V žádném případě k tomu nedojde brzy a možná dokonce nikdy.

Tento text mohl vzniknout díky stipendiu Woodrow Wilson
International Center for Scholars ve Washingtonu,
kde jsem prováděl výzkumy v akademickém roce 2000-2001.

Z polštiny přeložila Petruška Šustrová.


1. Text článku vznikl na základě referátu autora na konferenci „Paměť komunismu”, kterou uspořádal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR společně s vídeňským Ústavem pro vědy o člověku ve dnech 19. a 20. října 2001 v Praze. Zprávu o konferenci otiskly Soudobé dějiny ve svém minulém čísle (KOPEČEK, Michal: Paměť komunismu v České republice: Zpráva ze sympozia. In: Soudobé dějiny, roč. 9, č. 4 (2001), s. 821-826.) (Pozn. red.)

2. Totéž se samozřejmě týká i změny opačné, od demokracie k diktatuře.

3. Pracoviště společenských průzkumů „Omnibus” 11.-12. listopadu 2000, reprezentativní vzorek 1033 osob. Výsledky uveřejnil deník Rzeczpospolita, (27.11.2000).

4. Citováno podle příspěvku Timothyho Gartona Ashe The Case for Mesomnesia na konferenci „The Memory of the Century”, kterou uspořádal Ústav pro vědy o člověku ve Vídni 9.-11.3.2001. Autor Svazku (File) ve svém elegantním dokazování upozorňuje na to, že od roku 403 před Kristem (amnézie po peloponéské válce) až po druhou světovou válku zněla „klasická odpověď” politiků: forget, forget.

5. Druhý paragraf Zákona o Ústavu národní paměti 2. prosince 1998 stanoví, že „komunistické zločiny … jsou činy spáchané funkcionáři komunistického státu … spočívající v použití represe nebo jiných forem porušování lidských práv vůči jednotlivci nebo skupině lidí … představující trestné činy podle polského trestního práva platného v době jejich spáchání”. Za funkcionáře jsou pokládáni nejen státní úředníci, ale také „osoby zastávající řídící funkce ve statutárním orgánu komunistické strany”. Užívá se tu nápadné analogie s již dříve známým pojmem „nacistické zločiny”. V zákoně z roku 1991 byl zaveden ještě pojem „stalinistické zločiny”, jejichž období končilo rokem 1956, zatímco „komunistické zločiny” se vztahují na období do roku 1989.

6. Bylo to další trestní stíhání, poněvadž přímí vykonavatelé byli odsouzeni už v roce 1985. Tentokrát se stíhání týkalo jejich nadřízených z nejvyššího vedení Bezpečnostní služby (náměstka ministra a ředitele správy).

7. Pokud jde o Polsko, mám na mysli útok ozbrojených demonstrantů na sídlo úřadu bezpečnosti v Poznani.

8. Nejednou chybějí i nejzákladnější vědomosti. V roce 1992 se na mne obrátila jedna prokurátorka, která byla pověřena stíháním úkladných vražd členů jedné z opozičních stran z let 1945-1947, abych jí udělal přednášku o této straně, protože se o ní, jak říkala, ve škole ani na univerzitě nikdy neučila.

9. Jak vyplývá z tehdy prováděného průzkumu veřejného mínění, pokládá více než 20 procent dotázaných tento rozsudek za správný.

10. Podle jedné sondy z listopadu 1990 se 42 procent respondentů vyjádřilo pro to, aby členové bývalé komunistické strany neměli právo zaujímat místa ve státní správě, zatímco 45 procent respondentů byla opačného názoru.

11. Ke značnému „kádrovému pohybu” samozřejmě od podzimu 1989 došlo ve všech státních i samosprávných úřadech a institucích, ten však vyplýval z průběžně přijímaných personálních rozhodnutí, nikoli ze zákonných ustanovení.

12. Pomíjím zde výkon onoho rozhodnutí, ale nejstručněji lze říci, že operace přebírání majetku skončila polovičním úspěchem. Zároveň s majetkem převzal stát hlavní finanční zdroj PSDS, jmenovitě tiskový a vydavatelský komplex Ruch. Převzaty byly také archivy, které se staly součástí sítě státních archivů, ale teprve v roce 2001 bylo zrušeno ustanovení, podle kterého do nich mohl být umožněn přístup až po uplynutí třiceti let. Tento postup samozřejmě potěšil každého historika.

13. Úplný název: Zákon o zveřejnění práce nebo služby v bezpečnostních orgánech státu nebo spolupráce s nimi v letech 1944-1990 u osob zastávajících veřejné funkce (Sbírka zákonů ze dne 3.7.1997).

14. Například Andrzej Olechowski, kandidát v prezidentských volbách v roce 2000, který zveřejnil, že spolupracoval s rozvědkou, dostal po Alexandru Kwaśniewském druhý největší počet hlasů.

15. Zákon ze dne 18.12.1998 – Sbírka zákonů z roku 1998, č. 155, pozn. 1016, jakož i novelizace tamtéž z roku 1999, č. 38, pozn. 360.

16. Lze dodat, že v letech 1957-1958 se konalo několik „vypořádavacích” procesů, stíhání zločinů stalinského období však zůstalo omezené a bylo rychle zablokováno.

17. Citát z referátu Jörga Arnolda „Strafrecht in Reaktion auf Systemunrecht” z konference „Totalitarianism and Authoritarianism in Europe: short- and long-term perspectives”, která se konala ve Varšavě 28.-30.9.2000.

18. ŚPIEWAK, Paweł (ed.): Spór o Polske 1989-1999: Wybór tekstów prasowych. Warszawa 2000, 724 s. Dá se ještě dodat, že tato debata začala ve skutečnosti mnoho let před rokem 1989, nejpozději v momentě, kdy vznikla „podzemní” nezávislá vydavatelství, tedy od roku 1977. Této části debaty je věnována monografie Magdaleny Mikołajczykové Jak się pisało o historii… Problemy polityczne powojennej Polski w publikacjach drugiego obiegu lat siedemdziesiątych i osiemdziesiątych, vydaná v Krakově v roce 1998.

19. Například v kapitolách „Mýtus Wałęsy, mýtus Solidarity”, „Lustrace a dekomunizace” nebo „Spor o polskou identitu”.

20. Mieczysław Rakowski v úvodu kolektivní práce Polska pod rządami PZPR (Warszawa 2000, s. 5), která je nejdůležitějším pokusem postkomunistů o „bilanci”. Kniha obsahuje výpovědi osmi členů politbyra PSDS.

21. CIMOSZEWICZ, Włodzimierz – MICHNIK, Adam: O prawdę i pojednanie. In: Gazeta Wyborcza, (9.-10.9.1995). Podobné ladění má i rozhovor s generálem Kiszczakem a Michnikem (Pożegnanie z bronia. In: Tamtéž, 3.-4.2.2001).

22. S článkem polemizoval mimo jiné Jan Lityński, jeden z Michnikových nejbližších a nejstarších přátel (ostatně nejen politických) – Magia odświeżonej nowomowy. In: Tamtéž, (26.9.1995).

23. MAŻEWSKI, Lech: W objęciach utopii: Polityczno-ideowa analiza dziejów Solidarności 1980-2000. Toruń 2001, s. 325.

24. Psal jsem o tom mimo jiné v článku „Guerre civile” pour les traditions. In: La Nouvelle Alternative, č. 32 (prosinec 1993), s. 20-22.

25. Jako první byl odstraněn pomník Felixe Dzeržinského.

26. STOBIECKI, Rafał: Łódzkie `boje o historię’. In: Tygiel Kultury, č. 4-5 (1998), s. 93.

27. Janek Krasicki trwa. In: Gazeta Stołeczna (místní příloha Gazety Wyborczej), (12.5.1998).

28. SZACKA, Barbara: Transformacja społeczna a świadomość historyczna. In: BORODZIEJ, Włodzimierz (ed.): Ofiary czy współwinni: Nazizm i sowietyzm w świadomości historycznej. Warszawa 1997, s. 61 n.

29. Tím spíš, že veřejné mínění či obecné vědomí se jak známo vyznačuje vysokou mírou nekoherence, a tudíž jejich smysl a význam lze zkoušet pochopit pouze velmi podrobným a citlivým výzkumem.

30. Zajímavou maličkostí, která však dobře ilustruje trýzně každodenního života v systému plánovaného hospodářství, je fakt, že mezi těmi, kdo jsou spokojeni se současnou situací, jsou velmi výrazně zastoupeny domácí hospodyně.

31. Datum pokládané za zrození komunistického systému, oslavovalo se jako státní svátek.

32. Významná, ale na tomto místě neinterpretovatelná je tendence k jistému poklesu stoupenců takového názoru: v roce 1991 představovali 53 procent dotázaných. V letech 1991-1998 se však snížilo i procento osob, které si myslí, že nastolení výjimečného stavu bylo neopodstatněné – z původních 35 na 30 procent. Zato přibyli lidé, kteří „nemají žádný názor”.

33. Hypotézu o tom, že Poláci mají velký smysl pro realitu, zajímavě potvrzuje průzkum zabývající se hodnocením prezidentského působení Jaruzelského a Wałęsy: generál byl hodnocen podstatně lépe (52 %) než předseda svobodných odborů (24 %); dokonce i u lidí, kteří se hlásili k pravicovým postojům, Wałęsa jen tak tak překonal Jaruzelského (42:37). Wałęsovo prezidentské působení opravdu byla katastrofa, ostatně však spíš pro něj samotného než pro Polsko.

Copyright © 2002 by the author & Transit – Europäische Revue. All rights reserved. This work may be used, with this header included, for noncommercial purposes. No copies of this work may be distributed electronically, in whole or in part, without written permission from Transit.
Tr@nsit online , Nr. 22/2002

First published in Soudobé dějiny IX, Nr. 1, str. 27-41. Praha (Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR) 2002.

Tags:

Related Content

  • Das Böse nach dem Tod. Das öffentliche Ableben eines politischen Abjekts. Nicolae Ceausescus posthumes Leben im (heißkalten) rumänischen Leichenkeller

    Wie gehen Gesellschaft und Politik mit dem toten Bösen um? Die Leiche des rumänischen Diktators Nicolae Ceausescu wurde buchstäblich auf Eis gelegt, und der Umgang mit seiner Leiche ist bis heute ein „Un-Thema“ geblieben. Sind die Erinnerungen an ihn, seine Ära und seinen Tod nun heiß oder kalt? Eine unvollendete Erzählung mit europäischer Moral und Tradition: Echo der – noch warmen - Erinnerungen.
    Read more

  • National Identities and Migration Policies

    Rather than to invite strangers of different origin to share a common future, as the immigrant nation (ideally) does, the societies of Western Europe still prefer to ground their common political identity in their own national origins, and, consequently, invite only those strangers who may contribute to this predefined project. But even this half-opening seems to be too much for the post-communist countries which have recently joined the EU. Only recently have they recovered their national sovereignty which they conceive in ethnic terms. So far, these countries have had difficulties in accommodating even their own "old" minorities.
    Read more

  • Die “guten” Europäer: Friedrich Nietzsches Beitrag zur gegenwärtigen Diskussion über die europäische Integration

    Es gibt verschiedene Weisen, über Europa nachzudenken. Politische Diskussionen gehen meist davon aus, daß die erstrangige Aufgabe Europas Integration ist, und versuchen den Weg zu finden, auf dem die damit verbundenen wirtschaftlichen und administrativen Schwierigkeiten zu überwinden wären. Philosophisch-geschichtliche Überlegungen suchen nach der Eigentümlichkeit der geistigen Grundlagen Europas und sind bestrebt, die europäische geistige Tradition als möglichen Ausgangspunkt für eine Lösung der globalen Probleme heranzuziehen – früher ganz offen, in Gestalt universaler wissenschaftlicher Rationalität, heute eher indirekt, als Offenheit dem "anderen" gegenüber.
    Read more

  • Fantasies of Degeneration: Some Remarks on Racial Anti-Semitism in Interwar Romania

    Contemporary scholarship separates the idea of the nation from the biological concept of "race." This line of reasoning, so popular in the literature on nationalism, anti-Semitism and Nazism, was explicated by such influential authors as Ernst Nolte, who argued that race doctrine was "an extreme manifestation which, despite some points of contact, stood outside the highly differentiated main strand of European thinking."
    Read more

  • Europa – Wertegemeinschaft oder Rechtsordnung?

    Von gut und böse redet niemand mehr, der intellektuell etwas auf sich hält. Von Werten reden heute alle. Parteien debattieren über Grundwerte, Verfassungen werden als Wertordnungen verstanden. Und ob wir in einem Zeitalter des Werteverfalls oder des Wertewandels leben, wird landauf, landab erörtert. Die Kirchen empfehlen sich der Gesellschaft weniger durch den Anspruch, den Willen …
    Read more

  • The Dictatorship of Values

    Today, no one who is anybody speaks of “good” and “bad.” Instead, everyone speaks of values. Political parties debate values; constitutions are regarded as “systems of values.” We supposedly live in a time of decaying values, or perhaps of changing values. Even NATO, says British Prime Minister Tony Blair, should no longer be viewed as …
    Read more

  • Tchèques, Allemands, Autrichiens: la gestion d’un passé douloureux

    Commentaire sur Jacques Rupnik, “Das andere Mitteleuropa: Die neuen Populismen und die Politik mit der Vergangenheit” (Transit 23) L’article «L’autre Europe centrale» présente un tableau en apparence très noir de la situation politique dans cette région. Mais le risque de nouveaux populismes est-il si prégnant ? La véritable crainte de tout un courant intellectuel français …
    Read more

  • Contemporary Russian Nationalism between East and West

    Contemporary Russian nationalism, one of the most influential ideological and political forces in the country, consists of several trends and varieties. Still, most of them share some remarkably similar characteristics connected with the Manichaean-type of worldview. The only thing that prevents me from stating that Russian nationalism is nowadays turning away from the West is …
    Read more

  • Über Aviatisches – d’Annunzio, Marinetti, die Avantgarde und der Faschismus

    Die Frage, warum sich die Avantgarde der Künste in Italien im Lager des Nationalismus rechts von der Mitte etablierte (und nicht, wie in Deutschland, Frankreich und in der Tschechoslowakei eher in einer unabhängigen Linken) bedarf der Antworten, die Vereinfachungen meiden.
    Read more

  • Romania and the Balkans

    From geocultural bovarism to ethnic ontology Imagining the Balkans, and oneself in relation to the Balkans, has been a Romanian intellectual pastime for roughly two centuries. Prior to that, Transylvanian Romanians tended to ignore whatever was going on south of the Danube, with the exception of Turkish expansion, especially after 1526 and the demise of …
    Read more

Tr@nsit Online Authors

  • Bradley F. Abrams

    History, Stanford University
    Read more

  • Thomas Ahbe

    Thomas Ahbe studierte Philosophie, Ökonomie und Soziologie. Seit 1998 wirkt er freischaffend als Sozialwissenschaftler und Publizist. Seine Arbeitsschwerpunkte sind Diskurs- und Kulturgeschichte der deutschen Zweistaatlichkeit und der ostdeutschen Transformation sowie die Generationengeschichte der DDR und Ostdeutschlands.   Print

  • Karl Aiginger

    Karl Aiginger is Director of WIFO (Österreichisches Institut für Wirtschaftsforschung), Professor of Economics and Coordinator of the project A new growth path for Europe within the 7th European Framework Program.   Print

  • Huercan Asli Aksoy

    Ph.D. candidate in Political Science, University of Tübingen
    Read more

  • Sorin Antohi

    Sorin Antohi is Professor of History at Central European University, Budapest.   Print

  • Timothy Garton Ash

    History, Oxford
    Read more

  • Roumen Avramov

    Program director for economic research at the Center for Liberal Strategies, Sofia
    Read more

  • Adam Baczko

    PhD Candidate in Political Science, EHESS, Paris
    Read more

  • Pavel Barsa

    Associate Professor of Political Science, Charles University Prague
    Read more

  • Rainer Bauböck

    Rainer Bauböck is professor of social and political theory at the European University Institute in Florence. In 2006 he was awarded the Latsis Prize of the European Science Foundation for his work on immigration and social cohesion in modern societies. Among his many publications are Immigration and Boundaries of Citizenship (1992), Transnational Citizenship: Membership and …
    Read more

  • Steven Beller

    Geschichte, Cambridge
    Read more

  • Naja Bentzen

    Freelance journalist, Wien
    Read more

  • Luiza Bialasiewicz

    Jean Monnet Professor of EU External Relations, University of Amsterdam
    Read more

  • Muriel Blaive

    Muriel Blaive ist seit 2012 Institutskoordinatorin des Ludwig Boltzmann Instituts für Europäische Geschichte und Öffentlichkeit.   Print

  • Andras Bozoki

    Sociology, Budapest
    Read more

  • José Casanova

    Professor für Soziologie, New School for Social Research, New York
    Read more

  • Daniel Chirot

    Soziologie, Seattle
    Read more

  • Robert Cooper

    Robert Cooper ist britischer Diplomat und derzeit als Sonderberater des Europäischen Auswärtigen Dienstes (European External Action Service, EEAS) tätig. Er ist zudem Gründungsmitglied des European Council on Foreign Relations (ECFR).   Print

  • Peter Demetz

    Sterling Professor Emeritus of German and Comparative Literature, Yale University; Korrespondierendes Mitglied des IWM
    Read more

  • James Dodd

    Associate Professor of Philosophy, New School for Social Research, New York

    Guest
    (Septermber – October 2016)
    Read more

  • Martin Endreß

    Martin Endreß ist Professor für Soziologie an der Universität Trier.   Print

  • Mischa Gabowitsch

    Mischa Gabowitsch (gabowitsch.net) is a research fellow at the Einstein Forum in Potsdam. He is the author of Putin kaputt!? (Suhrkamp, 2013), a study of the 2011-13 Russian protests for fair elections, and maintains protestrussia.net, which collects academic resources for the study of protest in Russia.   Print

  • Charles Gati

    Charles Gati is Senior Acting Director of Russian and Eurasian Studies and Foreign Policy Institute Senior Fellow at the School of Advanced International Studies at the Johns Hopkins University, Washington, D.C.     Print

  • Dessy Gavrilova

    Dessy Gavrilova is the founding Director of The Red House – Center for Culture and Debate in Sofia, Bulgaria.     Print

  • Keith Gessen

    Keith Gessen is a freelance writer living in Cambridge, MA.   Print

  • Gerhard Gnauck

    Warsaw correspondent for Die Welt
    Read more

  • Katya Gorchinskaya

    Managing Editor for Investigative Programming, Radio Free Europe/Radio Liberty (REF/RL), Kyiv
    Read more

  • John Gray

    John Gray is Professor of European Thought at the London School of Economics.   Print

  • Rainer Gries

    Rainer Gries lehrt und forscht als Universitätsprofessor am Historischen Institut der Friedrich-Schiller-Universität Jena, am Institut für Publizistik- und Kommunikationswissenschaft der Universität Wien sowie an der Sigmund Freud PrivatUniversität Wien. Zu seinen Forschungsschwerpuntken zählen u.a. die Gesellschaftsgeschichte Deutschlands und Österreichs im 20. Jahrhundert und die Geschichte des Konsums in Europa.   Print

  • Eva Hahn

    Geschichte
    Read more

  • Gábor Halmai

    Professor of Law, Department of European Studies; Eötvös Loránd University, Budapest
    Read more

  • Elemer Hankiss

    Professor für Politikwissenschaft, Eötvös Lorand Universität, Budapest; Korrespondierendes Mitglied des IWM
    Read more

  • Miklós Haraszti

    Miklós Haraszti is a writer, journalist, human rights advocate and university professor. He served the maximum of two terms as the OSCE Representative on Freedom of the Media from 2004 to 2010. Currently he is Adjunct Professor at the School of International and Public Affairs of Columbia Law School, New York. Haraszti studied philosophy and …
    Read more

  • Sabine Hark

    Sabine Hark forscht an der Wirtschafts- und Sozialwissenschaftlichen Fakultät der Universität Potsdam, Professur für Frauenforschung.   Print

  • Annemieke Hendriks

    Freelance journalist, Berlin
    Read more

  • Charles Hirschman

    Charles Hirschman is Boeing International Professor at the Department of Sociology and the Daniel J. Evans School of Public Affairs, Washington University.     Print

  • Jennifer L. Hochschild

    Jennifer L. Hochschild is Professor of Government at the John F. Kennedy School of Government, and Professor of African and African-American Studies at the Faculty of Arts and Sciences, Harvard University.   Print

  • Yaroslav Hrytsak

    History, Central European University Budapest
    Read more

  • Richard Hyman

    Richard Hyman ist Professor für Politikwissenschaft an der London School of Economics.   Print

  • Vladislav Inozemtsev

    Professor of Economics at Higher School of Economics; Director, Centre for Post-Industrial Studies, Moscow
    Read more

  • Bruce P. Jackson

    Bruce P. Jackson is the founder and President of the Project on Transitional Democracies. The Project is a multi-year endeavour aimed at accelerating the pace of reform in post-1989 democracies and advancing the date for the integration of these democracies into the institutions of the Euro-Atlantic. Jackson has written extensively about the engagement of Russia …
    Read more

  • Tom Junes

    Visiting Researcher, Warsaw University, and Visiting Lecturer in Polish history, KULeuven, Belgium
    Read more

  • Alex J. Kay

    Alex J. Kay holds a PhD in History from the Humboldt University Berlin.   Print

  • Anatoly M. Khazanov

    Anatoly M. Khazanov ist Professor für Anthropologie an der University of Wisconsin, Madison.   Print

  • Cornelia Klinger

    Professor of Philosophy, University of Tübingen
    Read more

  • Gudrun-Axeli Knapp

    Professor of Social Sciences and Social Psychology, University of Hannover
    Read more

  • Jacek Kochanowicz

    Jacek Kochanowicz is Professor for Economic History at Warsaw University.       Print

  • Michal Kopecek

    International Relations, Charles University Prague
    Read more

  • János Kornai

    János Kornai is Prof. em. for Economics  at Harvard University and Permanent Fellow at the Collegium Budapest – Institute for Advanced Study. He is a member of the Hungarian Academy of Sciences and the Academia Europeae, and Foreign Member of the American, British, Bulgarian, Finnish, Russian and Swedish Academies. He has served as President of …
    Read more

  • Pavel Kouba

    Professor für Philosophie an der Karlsuniversität, Prag; Leiter des Zentrums für Phänomenologische Forschung an der Tschechischen Akademie der Wissenschaften
    Read more

  • János Mátyás Kovács

    IWM Permanent Fellow
    Lecturer, Department of Economics, Eötvös Lorand University, Budapest
    Read more

  • Ivan Krastev

    IWM Permanent Fellow
    Chair of the Board, Centre for Liberal Strategies, Sofia
    Read more

  • Yustyna Kravchuk

    PhD candidate in Film and Media Studies, National Academy of Sciences of Ukraine, Kyiv
    Read more

  • Jacek Kucharczyk

    Jacek Kucharczyk ist Head of Programs am Institute of Public Affairs in Warschau.   Print

  • Aleksander Kwasniewski

    Aleksander Kwasniewski war Präsident Polens. Seine Amtszeit verlief von 1995 bis 2005 über zwei Legislaturperioden.   Print

  • Mladen Lazic

    Professor of Sociology, University of Belgrade
    Read more

  • Claus Leggewie

    Professor für Politikwissenschaft, Justus-Liebig-Universität Giessen
    Read more

  • André Liebich

    Honorary Professor of International History and Politics, Graduate Institute, Geneva
    Read more

  • Burkhard Liebsch

    Burkhard Liebsch ist Professor für Philosophie an der Ruhr-Universität Bochum.   Print

  • Michal Luczewski

    Ph.D. candidate in Sociology, Warsaw University
    Read more

  • Charles S. Maier

    Charles S. Maier ist Direktor des Center for European Studies, Harvard University.   Print

  • Andrey Makarychev

    Andrey Makarychev ist Professor und Research Fellow am Institut Osteuropäische Studien an der Freien Universität Berlin.   Print

  • Michał Maciej Matlak

    Ph.D. candidate, Department of Political and Social Sciences, European University Institute, Florence
    Read more

  • Erik Meyer

    Erik Meyer ist seit 2000 wissenschaftlicher Mitarbeiter am Sonderforschungsbereich ‘Erinnerungskulturen’ an der Justus-Liebig Universität Gießen.   Print

  • Krzysztof Michalski

    IWM Founding Rector
    Read more

  • Hans J. Misselwitz

    Hans-Jürgen Misselwitz ist ein deutscher SPD-Politiker und Gründungsmitglied des Instituts Solidarische Moderne.   Print

  • Alessandro Monsutti

    Alessandro Monsutti is an associate professor of anthropology and development sociology at the Graduate Institute of International and Development Studies in Geneva, as well as research associate at the Refugee Studies Centre at the University of Oxford. He worked as a consultant for several nongovernmental and international organizations, icnluding UNHCR. His book War and Migration: Social Networks …
    Read more

  • Jan-Werner Müller

    Professor of Politics, Princeton University

    Visiting Fellow
    (September 2016 – June 2017)
    Read more

  • Rainer Münz

    Professor für Bevölkerungswissenschaft, Humboldt-Universität zu Berlin; Korrespondierendes Mitglied des IWM
    Read more

  • Sighard Neckel

    Professor of Sociology, Goethe-Universität, Frankfurt am Main
    Read more

  • Katherine Newman

    Katherine S. Newman is the James B. Knapp Dean of The Zanvyl Krieger School of Arts and Sciences. She is a widely published expert on poverty and the working poor who led major interdisciplinary initiatives at Princeton and Harvard universities.     Print

  • Pierre Nora

    Pierre Nora lehrt Geschichte an der École des Hautes Études en Sciences Sociales (EHESS) in Paris.   Print

  • Tereza Novotna

    Political Science, Boston University
    Read more

  • Ewald Nowotny

    Ewald Nowotny is Governor of the Austrian National Bank.   Print

  • Thomas Nowotny

    Thomas Nowotny teaches Political Science at the University of Vienna. He has been Austrian diplomat, private secretary to Austrian Chancellor Bruno Kreisky, senior political counselor to the European Bank for Reconstruction and Development, and consultant to the OECD.   Print

  • Vlad Odobescu

    Freelance journalist, Romanian Centre for Investigative Journalism, Bucharest
    Read more

  • Andrzej Paczkowski

    Professor für Geschichte, Institut für Politische Studien, Polnische Akademie der Wissenschaften, Warschau
    Read more

  • Emilia Palonen

    Politics, University of Essex
    Read more

  • Irina Papkova

    Irina Papkova is a Research Fellow of Georgetown University’s Berkley Center for Religion, Peace, and World Affairs. She spent five years teaching at the Department of International Relations and European Studies at Central European University, Budapest.   Print

  • Agnieszka Pasieka

    Ph.D. in Social Anthropology from the Martin Luther University, Halle/Saale
    Read more

  • Gleb Pavlovsky

    President, Center of Effective Policies; Member, Public Chamber of the Russian Federation; Editor-in-Chief, The Russian Journal (Moscow)
    Read more

  • György Péteri

    Professor of Contemporary European History, Norwegian University of Science and Technology, Trondheim
    Read more

  • Tanja Petrovic

    Tanja Petrovic works at the Scientific Research Center of the Slovenian Academy of Sciences and Arts, Ljubljana.   Print

  • David Petruccelli

    PhD candidate in History, Yale University
    Read more

  • Alexander von Plato

    Alexander von Plato ist ein deutscher Philosoph und Historiker. Er gründete das Instituts für Geschichte und Biographie an der Fernuniversität Hagen, das er bis 2007 leitete. Von 1996 bis 2000 war er Sekretär der International Oral History Association, von 2006 bis 2008 deren Vizepräsident. Er ist Mitherausgeber und Redakteur von BIOS – Zeitschrift für Biographieforschung, Oral …
    Read more

  • Andrei Plesu

    Andrei Plesu ist Rektor des New Europe College, Bukarest. 1989- 1991 war er rumänischer Kulturminister und 1997- 1999 rumänischer Außenminister.   Print

  • Martin Pollack

    Martin Pollack, geb. 1944 in OÖ, studierte Slawistik und osteuropäische Geschichte. Er war von 1987 bis 1998 Redakteur des “Spiegel” in Warschau und Wien und lebt heute als Schriftsteller und literarischer Übersetzer in Wien und Bocksdorf im Südburgenland. 2011 erhielt er den Leipziger Buchpreis zur Europäischen Verständigung und 2012 den Stanislaw-Vincenz-Preis. Zuletzt erschien von ihm …
    Read more

  • Krzysztof Pomian

    Krzysztof Pomian is Professor of History at the Nicolaus Copernicus University (Toruń) and Academic Director of the Museum of Europe in Brussels.   Print

  • Romano Prodi

    Romano Prodi war von September 1999 bis November 2004 Präsident der Europäischen Kommission.   Print

  • Lipin Ram

    PhD candidate and teaching assistant in Anthropology and Sociology of Development, Graduate Institute, Geneva
    Read more

  • Mykola Riabchuk

    Senior Research Fellow, Institute of Political and Nationalities’ Studies, Academy of Sciences, Kyiv
    Read more

  • Edelbert Richter

    Edelbert Richter ist deutscher Theologe, Politiker und war Mitglied des Deutschen Bundestages.   Print

  • Paul Ricoeur

    Paul Ricoeur ist Philosoph und war Professor Emeritus an der University of Chicago und an der Sorbonne. Er war Mitglied der Académie Francaise und Mitglied des Wissenschaftlichen Beirats des IWM. Er starb 2005.   Print

  • Michel Rocard

    Michel Rocard, former First Secretary of the French Socialist Party and a member of the European Parliament for 15 years, was Prime Minister of France from 1988 to 1991.   Print

  • Akos Rona-Tas

    Akos Rona-Tas is professor at the Sociology Department of the University of California, San Diego and a research associate at Met@risk, INRA, Paris. He is the author of the books Plastic Money: Constructing Markets for Credit Cards in Eight Postcommunist Countries (with Alya Guseva, 2014) and Surprise of the Small Transformation: Demise of Communism and …
    Read more

  • Lew Rubinstein

    Lew Rubinstein lebt als Poet und Essayist in Moskau. Nach dem Studium der Philologie war er als Bibliothekar tätig. Seit Ende der 1960er-Jahre verfasst er poetische Arbeiten, seit 1974 serielle Textzyklen als so genannte Kartotheken. Zusammen mit Andrej Monastyrskij, Dimitrij A. Prigov und Vladimir Sorokin gilt er als wichtigster Vertreter des Moskauer Konzeptualismus. Print

  • Jacques Rupnik

    Geschichte und Politikwissenschaft, Paris
    Read more

  • Claudia Šabi?

    Claudia Šabi? ist Politikwissenschaftlerin und Ethnologin. Seit 1998 ist sie Wissenschaftliche Mitarbeiterin an der Goethe-Universität, Frankfurt am Main. Print

  • Ranabir Samaddar

    Ranabir Samaddar is the Director of the Calcutta Research Group. His research focuses on migration and refugee studies, the theory and practices of dialogue, nationalism and post-colonial statehood in South Asia, and new regimes of technological restructuring and labour control. Among his many publications are Marginal Nation: Trans-border Migration from Bangladesh to India (1999), Politics of Dialogue: Living under …
    Read more

  • Paul Sanders

    Paul Sanders is a historian and management scholar. He is a full-time professor at Reims Management School in Reims, France. He has published across the disciplines of history, international relations and leadership.   Print

  • Karl Schlögel

    Karl Schlögel war Professor für Osteuropäische Geschichte zuerst an der Universität Konstanz, dann an der Europa-Universität Viadrina in Frankfurt/Oder. Nach seiner Emeritierung arbeitet er an einer Archäologie des Kommunismus und einer Geschichte des Wolgaraumes. Zurzeit ist er City of Vienna/IFK Fellow am IFK in Wien.     Print

  • Thomas Schmid

    Thomas Schmid is the publisher of the WELT Group, Berlin. He worked for various newspapers, among them as editor of the Frankfurter Allgemeine Zeitung and the Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung. From 2006 to 2010 he was Editor-in-Chief of Die Welt.   Print

  • Margit Schratzenstaller

    Margit Schratzenstaller is senior researcher at the Austrian Institute of Economic Research (WIFO) and is currently coordinating (together with Karl Aiginger and Stefan Ederer) ‘WWW for Europe’, a 4-year research project within the 7th Framework Program funded by the European Commission.   Print

  • Dieter Segert

    Dieter Segert ist Professor für Transformationsprozesse in Mittel-, Südost- und Osteuropa am Institut für Politikwissenschaft der Universität Wien. Seit September 2007 ist er Mitglied des Vorstandes des IDM Wien, seit Juni 2008 Mitglied der Leibniz-Sozietät der Wissenschaften zu Berlin.   Print

  • Victoriya Sereda

    Sociologie, Ivan-Franko-Universität, Lviv
    Read more

  • Michel Serres

    Michel Serres ist Philosoph und Mitglied der Académie Française.   Print

  • Marci Shore

    Associate Professor of History, Yale University
    Read more

  • Sławomir Sierakowski

    Director, Institute for Advanced Study, Warsaw; Founder, "Krytyka Polityczna" movement
    Read more

  • Sara Silverstein

    Ph.D. Candidate in Modern European and International History, Yale University
    Read more

  • Aleksander Smolar

    Political Science, Paris
    Read more

  • Timothy Snyder

    IWM Permanent Fellow
    Bird White Housum Professor of History, Yale University
    Read more

  • George Soros

    George Soros is a pioneer of the hedge-fund industry, investor and philanthropist, he is the author of many books, including Financial Turmoil in Europe and the United States: Essays (2012), The Soros Lectures: At the Central European University (2010), The Crash of 2008 and What it Means: The New Paradigm for Finance Markets (2009).   …
    Read more

  • Robert Spaemann

    Robert Spaemann ist Professor em. für Philosophie an der Universität München.   Print

  • Pawel Spiewak

    Associate Professor of Sociology, Department of Sociology and Philosophy, Warsaw University
    Read more

  • Wilfried Stadler

    Wilfried Stadler ist Unternehmensberater, Wirtschaftspublizist und Honorarprofessor an der Wirtschaftsuniversität Wien. Bis 2009 war er Vorstandsvorsitzender einer österreichischen Spezialbank für Unternehmensfinanzierung.   Print

  • Rudolf Stamm

    Rudolf Stamm war von 1975 bis 1988 Korrespondent der Neuen Zürcher Zeitung für Osteuropa und Österreich, anschließend bis 1999 für Italien, dann bis zu seiner Pensionierung 2002 für die USA mit Sitz in Washington D.C. Er starb 2010 in der Schweiz. 1985 erscheinen seine NZZ-Reportagen aus Osteuropa in dem Band Alltag und Tradition in Osteuropa. …
    Read more

  • Paul Starr

    Paul Starr ist Professor für Soziologie an der Princeton University und Mitherausgeber von The American Prospect. Er ist Pulitzer-Preisträger.   Print

  • Martina Steer

    ÖAW APART Fellow (History)
    Read more

  • Kristina Stoeckl

    Research Director
    APART Fellow, Austrian Academy of Sciences; Department of Political Sciences, University of Vienna
    Read more

  • Roman Szporluk

    Roman Szporluk is Professor em. of Ukrainian History at Harvard and Professor em. of History at the University of Michigan. He is a foreign member of the National Academy of Sciences in Kiev, Ukraine. His research focuses on modern Ukrainian, Russian, and Polish history, and on Marxism and nationalism in Eastern Europe.   Print

  • Charles Taylor

    IWM Permanent Fellow
    Professor em. of Philosophy, McGill University, Montréal
    Read more

  • Maria Teteriuk

    PhD candidate in Mass Communications and senior lecturer in Media Studies, National University of 'Kyiv-Mohyla Academy', Ukraine
    Read more

  • Philipp Ther

    Junior Professor of Polish and Ukrainian Studies, Europa-Universität Frankfurt / Oder
    Read more

  • Maria Todorova

    Professor of History, University of Illinois at Urbana Champaign
    Read more

  • Balázs Trencsényi

    Balázs Trencsényi, Ph.D., is Associate Professor at the Department of History, CEU. His research focuses on the comparative history of political thought in East Central Europe and the history of historiography. He is co-director of Pasts, Inc., Center for Historical Studies at CEU and Associate Editor of the periodical East Central Europe (Brill). He was …
    Read more

  • Stefan Troebst

    .
    Read more

  • Marius Turda

    Lecturer in the Education Abroad Program, Eötvös Lorand University, Faculty of Humanities, Budapest
    Read more

  • Andreas Umland

    Andreas Umland ist Wissenschaftlicher Mitarbeiter am Institut für Euro-Atlantische Kooperation Kiew sowie Herausgeber der Buchreihe Soviet and Post-Soviet Politics and Society, ibidem-Verlag Stuttgart. Print

  • Victoria Vasilenko

    Assistant Professor of Contemporary History and International Relations, Belgorod National Research University
    Read more

  • David G. Victor

    David G. Victor is a Professor at the School of International Relations and Pacific Studies at the University of California, San Diego, where he directs the Laboratory on International Law and Regulation.   Print

  • Harald Welzer

    Harald Welzer ist Forschungsprofessor für Sozialpsychologie an der Universität Witten/Herdecke und Direktor des Center for Interdisciplinary Memory Research am Kulturwissenschaftlichen Instituts Essen.   Print

  • Karolina Wigura

    Adjunct of the History of Ideas, University of Warsaw; Co-Editor of Kultura Liberalna
    Read more

  • Volodymyr Yermolenko

    Volodymyr Yermolenko is a Ukrainian philosopher and essayist. He has a degree in Political Science from the EHESS, Paris, and teaches at Kyiv Mohyla Academy in Kyiv. He is the author of the book Narrator and Philosopher: Walter Benjamin and his time (2011, in Ukrainian). Print

  • Oksana Zabuzhko

    Free-lance writer, Kiev
    Read more

  • Tatiana Zhurzhenko

    Research Director, Russia in Global Dialogue / Ukraine in European Dialogue
    Read more